„Už nikdy nebudu pít!“ Tak tato slova jsme všichni slyšeli, ať už z vlastních či cizích úst, zajisté již několikrát. Je jimi doprovázena téměř každá fyzická i morální kocovina a pravděpodobně se jedná o druhou nejrozšířenější lež náležící ihned za tou „Jdu na jedno.“ Ani si nedokážu představit kolikrát jsem se v minulosti probudil po prohýřené noci a přesvědčoval ostatní a především sebe samotného, že to tentokrát bylo opravdu naposledy. Ve chvílích otravy alkoholem jsem tomu možná i věřil, jakmile se mi však navrátily zpět životní síly, tušil jsem, že mě kýžená abstinence přeci jen nečeká.
V minulém příspěvku jsem vám vyprávěl příběh o svém bájném pražském dobrodružství, jenž bylo značně poznamenáno nepříliš zvládnutou degustací alkoholických nápojů. Tehdy jsem slíbil, že se někdy o svých zkušenostech s alkoholem rozepíšu podrobněji, a tak dnes tedy činím. Ohlédnu-li se zpět za svým dosavadním životem, uvědomuji si, že v něm hraje alkohol poměrně významnou roli. Takto řečeno to možná zní poněkud smutně, ale vězte, že v konečném důsledku je to zpráva pozitivní.
Jakožto velký introvert jsem většinu svého raného mládí trávil v bezpečí domova, izolován od veškeré společnosti. Hlavním důvodům, proč tomu tak bylo, se budu věnovat někdy jindy. Každopádně je to do jisté míry právě alkohol, kterému vděčím za integraci do okolního světa a tomu, že ve svých téměř třiceti letech nežiji někde ukrytý v jeskyni. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, v žádném případě zde nyní neobhajuji konzumaci alkoholu. Díky němu jsem se však zbavil některých zábran, poznal nové přátele a prožil jedny z nejlepších okamžiků svého života. Na druhou stranu jsem však ze stejného důvodu zažil i ty nejhorší chvíle a pár přátel ztratil.
Jak to tedy celé začalo? Stály všechny dobré chvíle za ty špatné? A co mě nakonec dovedlo k rozhodnutí stát se téměř úplným abstinentem? To vše se za okamžik dozvíte.
Vždy když padne řeč na téma prvních opileckých zážitků prohlašuji, že jsem začal pít až ve svých jednadvaceti letech. Dlouhou dobu jsem o tom byl dokonce přesvědčen, ale nedávno jsem zabádal hlouběji ve svých vzpomínkách a zjistil jsem, že to není tak úplně pravda. Ačkoli si tím nejsem stoprocentně jistý, myslím si, že jsem svůj první stav opilosti zažil na třídním srazu základní školy, což by se dalo zařadit do období mezi 15. a 16. rokem života. Proč mám tedy tolik zafixovaný věk 21?
V letech, na které jsem zprvu zcela zapomněl jsem se samozřejmě párkrát opil. Facebook mi jeden z takových momentů dokonce připomněl fotografií mého bezvládného těla schouleného do polohy plodu na hromadě shrabaného listí. Tímto bych chtěl poděkovat přátelům, které napadlo mě takto zvěčnit na sociální síti. Každopádně takových případů bylo tehdy naprosté minimum a byly tedy mým vědomím upozaděny. No a když vezmu v potaz dobu studia na vysoké škole, během které jsem se alkoholu téměř nedotkl, dopočítám se poté oné několikaleté mezery v paměti.
Ten pravý amatérský someliér se ze mě tedy skutečně stal až ve druhé dekádě mé existence. Vše začalo jedním listopadovým večerem, kdy jsem byl pozván na oslavu narozenin jednoho ze svých nejlepších přátel. Díky své introvertní povaze jsem byl tehdy velmi nervózní a asi hodinu před opuštěním bytu jsem přešlapoval na chodbě a váhal, zdali mám vůbec někam jít. Naštěstí mě mamka vyloženě vykopala ze dveří se slovy, že bych se taky mohl jednou v životě jít někam pobavit a nesedět stále jen doma. No zpětně toho teď možná lituje. Každopádně onen osudný večer odstartoval jednu z nejlepších a nejdůležitějších etap mého života a jsem tedy rád, že jsem se té oslavy přeci jen zúčastnil. I když mě z ní tahali nohama napřed. Doslova.
Shodou okolností nebo spíše přičiněním osudu jsem byl o pár měsíců později donucen opustit svou rodnou hroudu a začít psát novou životní kapitolu v moravské metropoli s názvem Brno. To co následovalo by se dalo slovy definovat jako divoká pětiletka. Uchvácen možnostmi velkoměsta a poprvé v životě také obklopen větším množstvím přátel, jsem byl odhodlán co možná nejrychleji dohnat svá zameškaná léta puberty. Drtivá většina víkendů se tedy nesla ve znamení různých hospodských zařízení a klubů. Zbylé byly většinou ty poslední těsně před výplatou, takže tam jsme se spokojili s popíjením ze společné flašky v pohodlí domova či na lavičce v parku. No nebudu vám lhát, byly to bezstarostné časy.
Jelikož mě stále strašily vzpomínky na dobu, kdy jsem nikam nechodil a neměl téměř žádné přátele, rozhodl jsem se svůj přístup otočit o 180° a slovo NE jsem ve svém slovníku nahradil slovem ANO. Najednou jsem tedy přijímal jakékoliv pozvaní na oslavu či domácí párty, nesměl jsem chybět na žádné noční výpravě do klubu a samozřejmě jsem neodmítl, byť jen jediného panáčka tvrdého alkoholu. Nechtěl jsem zkrátka riskovat možnost, že mi uteče nějaká zajímavá událost či zážitek, a tak jsem musel být přítomen zkrátka u všeho. Jak se říká, žádný dobrý příběh nezačíná u sklenky plnotučného mléka a já se z plných sil snažil, aby těch příběhů bylo co možná nejvíce.
Počet dobrých zážitků se však brzy začal ztenčovat a stále více je nahrazovaly ty špatné. Alkohol u mě přestal plnit roli pouhého společenského katalyzátoru a začal sloužit spíše jako prostředek k potlačení stresu a životních starostí. Takové řešení mělo vždy samozřejmě pouze krátkodobý účinek. Množství požitého alkoholu se postupem času zvyšovalo a jeho nesmyslné kombinace by dokázaly porazit i dospělého koně. Až se někdy divím, co všechno dokáže lidský organismus vydržet.
Ať už jste se v životě někdy opili, nebo jste byli pouze střízlivým členem degustující skupinky, tak asi víte, že se u každého z nás projevuje intoxikace odlišným způsobem a na základě stoupající úrovně ethanolu v krvi dokáže někdy člověk během jediného večera projít hned několika druhy osobnosti. Během let jsem měl možnost u sebe vypozorovat mnoho fází opilosti, tři z nich však byly zdaleka nejvýraznější.
V té první bych se dal charakterizovat jako melancholik, já však preferuji poněkud hanlivější výraz ubožák. Tato fáze se u mě vyskytovala zejména na startu mé kariéry štamgasta. Alkohol u mě začal po jisté chvíli probouzet nepříjemné vzpomínky na šikanu, kterou jsem zažíval během povinné školní docházky a otevřel tak studnici příšerné sebelítosti. Tento stav mi dokázal někdy vydržet i dlouhé hodiny, během nichž jsem všem přísedícím kazil večer nesnesitelným fňukáním a nekonečným omíláním detailů ze svého rádoby těžkého dospívání. Musel to být opravdu smutný pohled. Kéž bych tak měl možnost vrátit se do minulosti, najít sám sebe u stolu takto sklíčeného a pořádně si nafackovat.
Druhou fázi jsem s oblibou nazýval stavem nesmrtelnosti, a právě ji vděčím za ty nejvíce epické zážitky. Dostavila se při ideální konstelaci hvězd, kdy jsem byl obklopen pozitivně naladěnými přáteli, netrápili mě zrovna žádné starosti a alkoholu bylo přiměřené množství, které takříkajíc hezky sedlo. V takovou chvíli má introvertní povaha zůstala hluboko pohřbena a já překypoval životním elánem a sebevědomím.
Třetí fáze, do které jsem se dostával během psychicky náročnějšího životního období se nedá popsat jinak než prostou anarchií. Naštěstí byla poměrně krátká a já si díky ní uvědomil, že na sobě musím spoustu věcí změnit. Kvůli svým nedořešeným vnitřním problémům jsem se totiž často dostával do konfliktu jak s přáteli, tak i s cizími lidmi. Každopádně podrobnosti bude asi lepší nechat tzv. pod pokličkou.
Po utvoření šestadvacátého letokruhu v mé kostní dřeni jsem na sobě pociťoval stále se stupňující negativní efekty pití alkoholu. Jako by mému tělu doslova došla trpělivost a rozhodlo se mi to dát pořádně najevo na všech frontách. Konzumace tvrdého alkoholu u mě začala způsobovat drobné poruchy srdečního rytmu zvané též jako palpitace. Ty nejsou mezi lidmi zase tak neobvyklé a nepředstavují ve většině případů žádný závažný problém. Jedná se však o velmi nepříjemný pocit, který má vliv především na psychiku člověka a jelikož jsem již od malička velký hypochondr, každé takové přeskočení srdce mě vždy dokáže dost vyděsit. Omezil jsem se tedy pouze na tekutý chléb, který zmíněné potíže nevyvolával.
Nějakou dobu mi tato taktika vycházela, na své tělo jsem však přeci jen nevyzrál. Nikdy jsem nepatřil mezi klasické pivaře, a tak u mě nehrozilo, že bych za večer vypil příliš velké množství onoho chmeleného moku. I přesto se však u mě začala tolerance postupem času snižovat. Mé fyzické kocoviny se zhoršovali natolik, až jsem se dostal do bodu, kdy mi bylo špatně i po pouhých dvou pivech. Morální kocoviny byly však mnohdy ještě náročnější. S každou vypitou kapkou jsem míval obrovské výčitky svědomí a dlouho mi trvalo, než jsem dokázal sám sobě odpustit. Pokud se tedy stalo, že jsem vypil více jak dvě piva, mohl jsem se zkrátka spolehnout na to, že budu následující dny trpět fyzicky i duševně.
Z těchto důvodu jsem přestal navštěvovat hospody a jiná veřejná zařízení za účelem prosté konzumace alkoholu a rozhodl se, že budu pít již pouze na rodinných oslavách nebo v domácím prostředí s těmi opravdu nejlepšími přáteli. V takovým případech jsem byl stále ochoten riziko následné kocoviny podstoupit, a navíc jsem nemusel litovat promarněného času ani zbytečně utracených peněz.
Téměř dva roky jsem tímto způsobem, až na výjimky celkem úspěšně fungoval. Podařilo se mi vytvořit jistá pravidla, při jejichž striktním dodržení jsem si stále mohl užít občasné popíjení s rodinou či přáteli bez nějakých větších komplikací. Vše se však změnilo s příchodem mých osmadvacátých narozenin. Myslel jsem si, že mám vše pevně pod kontrolou a dovolil jsem si na pár víkendů upustit od svého režimu. Kombinace alkoholu, oslabeného organismu a sychravých podzimních večerů zapříčinila ochoření dosti nepříjemnou angínou. Za pomoci lékařů a dvou kol antibiotik se mi ji podařilo překonat, mé zdravotní potíže však zcela neodezněly.
I po vyléčení angíny u mě stále přetrvávaly jisté bolesti v krku. Po sérii vleklých vyšetření a téměř deseti měsících jsem si vyslechl verdikt v podobě jícnového refluxu. V překladu se jedná o poruchu trávení, při které se žaludeční šťávy dostávají až do krku a naleptávají vše co jim přijde do cesty. Tělo se následně snaží poškozené tkáně opravovat a potýká se tak s neustálými záněty. Pravděpodobně jsem tyto potíže měl už dříve, každopádně teprve po angíně se stal můj krk dost náchylný na to, abych začal pociťovat nějaké příznaky. A právě ty se nejvíce projevovaly při pití alkoholu.
S refluxem se dá bojovat v podstatě dvěma způsoby. První možností jsou prášky na potlačení kyselosti žaludku, které však neléčí samotnou příčinu a v konečném důsledku mohou způsobit řadu jiných zdravotních komplikací. Účinnějším, a především dlouhodobějším řešením je změna životního stylu. Ačkoli se mi jej podařilo během posledních let upravit již celkem dramaticky, stále to očividně bylo málo. Jelikož nejsem příznivcem zbytečného polykání léků, zvolil jsem tedy druhou variantu. Trvalo to sice dlouho, ale konečně jsem se rozhodl naslouchat všem signálům, kterými se mi tělo snažilo dávat poslední roky najevo, že drobné omezení alkoholu opravdu nestačí.
Když jsem tento příspěvek začal minulý rok psát, byl jsem odhodlaný vydat se cestou naprosté abstinence. Měl jsem tehdy za sebou již tři měsíce bez jediné kapky alkoholu což s sebou neslo neskonale pozitivní efekt na mou fyzickou i mentální kondici. Bylo mi však jasné, že s blížícím se termínem mých prosincových narozenin a svátečního období nejsem tento nastolený trend schopen a upřímně řečeno ani ochoten dodržet na 100%. Mé skóre se tedy nakonec zastavilo na čísle 155.
Zpočátku jsem byl sám k sobě velice kritický a první sklenku alkoholu po takové době jsem si vyčítal poměrně dlouho. Následně jsem si však přiznal, že představa úplné abstinence až do samého konce mého bytí není zkrátka reálná. Původní zklamání jsem tedy vyměnil za pocit hrdosti. Někomu se možná může zdát vynechání alkoholu na 155 dní jako zanedbatelná doba, pro mě to však bylo obrovské vítězství. Dokázal jsem totiž sám sobě, že i se svou slabou vůlí jsem přeci jen schopen dodržovat nějaký nastolený režim. Dalším nesmírně důležitým krokem bylo především nespadnout do starých zajetých kolejí a svůj vztah k alkoholu zcela pozměnit. Přeci jen jsem si pro rok 2023 stanovil, že se dostanu do nejlepší formy svého života, čemuž pravidelná konzumace alkoholu zrovna nenahrává.
Ačkoli se tedy nemohu nazývat úplným abstinentem tak, jak jsem původně plánoval, jsem rád, že se mi podařilo alkohol omezit na zanedbatelné množství a dopřávat si ho pouze ve vzácných okamžicích s rodinou a těmi opravdu nejlepšími přáteli. Jsem si vědom toho, že se mnou možná není až tak velká zábava, když každé setkání se starými známými nezakončím ulehnutím pod stůl do kaluže vlastních žaludečních šťáv, nicméně taková je realita. Do mého nového stylu života už opíjení se do němoty zkrátka nezapadá.
A ty kocoviny za to opravdu nestojí.
Mihič crew ale bude vždycky!
Always ♥️.