Kdysi dávno, ještě v dobách povinné školní docházky, jsme během jedné vyučovací hodiny dostali nevšední úkol. Každý z nás si měl na svá záda přilepit čistý list bílého papíru a následně obejít všechny své spolužáky a napsat jim na jejich arch jednu vlastnost či přídavné jméno, které je nějakým způsobem charakterizuje. V utopistickém světě by se tato aktivita mohla na první pohled jevit jako dobrý nápad, nicméně krutá realita školního prostředí odhalila její nedomyšlenou stránku. Jak si asi dokážete představit, někteří jedinci se nedrželi vůbec zkrátka a byli schopni prostřednictvím zvolených slov svým vrstevníkům doslova vrazit pomyslný nůž do zad.
Jakmile jsme se všichni prostřídali, bylo načase inkoustem nasáklé papíry sejmout a dozvědět se, co si o sobě ve skutečnosti myslíme. Když zavzpomínám na všechny své nedostatky, kterými jsem v mladém věku trpěl, přiznávám, že jsem z oné nelítostné vřavy mohl vyjít s mnohem většími šrámy na duši. I přesto se však některá slova nečetla vůbec snadno. I když jsme samozřejmě všichni věděli, jakými negativy byl každý z nás obdarován, jsem rád, že paní učitelku nenapadlo nařídit nám abychom své seznamy přednášeli nahlas před celou třídou. Tím by zajisté docílila mnohem ničivějšího efektu.
A jakápak kritika, že se na můj hřbet snesla ze všeho nejvíce? Drtivou většinou mi bylo vytýkáno, že jsem až příliš líný. Ačkoli jsem se tehdy cítil velice zhrzen a následující dny jsem trávil přemýšlením nad tím, kdo všechno z mých kamarádů si to o mě myslí, zpětně jim to nemohu mít za zlé. Oni totiž měli naprostou pravdu. Tato bolestivá zkušenost představovala ideální příležitost začít sám na sobě konečně pracovat, jenže já tak bohužel neučinil. Ten pravý impulz ke změně nastal až později. A tentokrát k tomu byla zapotřebí mnohem ostřejší slova.
Nyní se přesouváme o pár let vpřed, kdy jsem byl již studentem střední školy. Jednoho dne u mě z ničeho nic nastaly netypické dýchací potíže doprovázené ostrou bolestí v oblasti hrudníku. Vzhledem ke svým předešlým zkušenostem se srdečními palpitacemi jsem byl pochopitelně vyděšený a raději jsem neprodleně navštívil svou obvodní lékařku. Ta po prostudování lékařských záznamů a letmého prozkoumání mého těla konstatovala, že by mé potíže mohli souviset s páteří a mezižeberními svaly. A nebylo se čemu divit. Tehdy jsem si to ještě nikterak nepřipouštěl, ale podívám-li se zpětně na onen den, musím přiznat, že jsem do ordinace nevstoupil jakožto pohledný sympatický mladík, nýbrž jako zjev připomínající postavu Quasimoda z proslulého francouzského románu.
S vystavenou žádankou v ruce jsem tedy navštívil doporučeného fyzioterapeuta, který v okamžiku uzření mé postavy s hrůzou v očích prohlásil: „Tak ty jsi přišel pět minut po dvanácté chlapče!“ Po důkladném kineziologickém rozboru jsem si vyslechl ta „nejkrásnější“ slova, která jen může dospívající chlapec slyšet. Hyperlordóza, hyperkyfóza, skolióza, protrakce ramen. Zkrátka a dobře by se mé fotografie mohly v té době otisknout do všech odborných publikací týkajících se civilizačních chorob a degenerativních onemocnění páteře. Tu nejdůležitější větu si však pan doktor nechal až na konec samotného vyšetření. „Pokud nezačneš něco dělat, skončíš v pětadvaceti na invalidním vozíku.“
Mé sebevědomí utrpělo v onen okamžik krutou porážku. Jak se však říká, ode dna se odráží nejlépe. Bylo tedy načase začít cvičit. Shodou okolností můj velmi dobrý přítel zrovna hledal sparing partnera a mohl jsem se k němu tedy připojit. Kvůli své introvertní povaze jsem nechtěl navštěvovat lidmi věčně narvaná fitcentra, naštěstí se však v naší rodné hroudě nacházela menší soukromá posilovna s možností rezervace. Byla to klasická sklepní „oldschoolovka“ s pár stroji, řadou jednoruček a spoustou plakátů Arnolda Schwarzeneggera. Ideální prostor pro začátečníky.
Mé začátky v posilovně byly poměrně chaotické a první tréninky neměly žádný striktní řád. Nejdůležitějším cílem bylo především srovnat záda, nafouknout biceps a pokusit se zadělat na pekáč buchet na břiše. Nic jiného mě v té době nezajímalo a ostatním partiím jsem se prakticky vyhýbal. Zejména tréninku spodních končetin jsem se bál jako čert kříže. „Přeci nebudu cvičit nohy, když to nejvíc bolí. A stejně budu nosit kalhoty, tak ty moje kuřecí pařátky nikdo neuvidí.“ Ach, jak já byl tehdy hloupý. Postupem času mě však přeci jen omrzelo každou tréninkovou jednotku věnovat pouhému stahování horní kladky, kladivům s jednoručkami a nekonečnému přívalu zkracovaček.
Při brouzdání po vlnách internetu jsem narazil na stránku bodybuilding.com, která obsahovala nepřeberné množství článků, videí a plánů, ze kterých jsem mohl čerpat inspiraci. Jakožto velký filmový fanoušek, jsem se zajímal především o tréninkové plány hollywoodských celebrit, které se potřebovaly v co nejkratším možném čase dostat do ideální formy na natáčení. Samozřejmě jsem si nedělal iluze o tom, že by bylo v mých možnostech, byť se jen přiblížit nějaké snové figuře vyobrazené na titulní stránce magazínu, nicméně vědomí, že provádím stejné cviky jako herci z mých oblíbených bijáků, mi dodávalo jistou dávku motivace, kterou jsem nezbytně potřeboval.
Netrvalo dlouho a má snaha začala nést první kýžené ovoce. Bolest zad se zmírňovala a pohybový aparát chytal obrysy zdravého člověka. Dokonce i rukávy triček se postupně zaplňovaly, i když tomu jsem do jisté míry vděčil spíše účelným přechodem na velikost xs. Mé sebevědomí rostlo a poprvé ve svém životě jsem neměl potřebu vyhýbat se hodinám tělesné výchovy. I přesto mě však můj zápal pro cvičení společně s blížícím se koncem střední školy opustil. Po změně působiště a nástupu na univerzitu opět nastalo dlouhé období nicnedělání, během kterého má tělesná i duševní stránka jen a pouze chřadla.
Chuť začít znovu pravidelně cvičit se u mě objevila znovu až po dlouhých čtyřech letech. Během tohoto období jsem propadl bujarému životu ve víru velkoměsta a jediné co jsem svými pažemi zvedal byly půllitry chmeleného zlatého moku nebo lahve pálenky. Tento styl života v kombinaci se stále rostoucím stresem si však začal vybírat svou daň na mé fyzické i mentální kondici. Nastal tedy nejvyšší čas vrátit se zpět k činnosti, která už kdysi dávno dokázala obrátit můj život k lepšímu. Tentokrát jsem do toho však chtěl jít naplno a bylo jasné, že bez odborného dohledu to nepůjde. Přestal jsem tedy své ušetřené peníze utápět v alkoholu a namísto toho se rozhodl začít využívat služeb osobního trenéra.
S ním jsem ještě před první tréninkovou jednotkou absolvoval vstupní pohovor a základní kineziologický rozbor, během nějž jsem se dozvěděl podobnou diagnózu jako před lety u fyzioterapeuta. Kancelářská práce s minimem pohybu se na mé páteři bohužel znovu negativně podepsala a její opětovná stabilizace se tedy stala našim nejdůležitějším cílem. Již během našeho prvního rozhovoru si trenér všiml, že i s mou duševní stránkou je něco v nepořádku. A měl pravdu. Dále bylo tedy zapotřebí „vyčistit“ hlavu.
Třetím úkolem bylo celkové zvýšení tělesné hmotnosti. Jakožto pro ektomorfa pro mě bylo vždy velice obtížné přibrat, byť jen jediný kilogram. Můžu jíst vyloženě cokoli, kdykoli a v jakémkoli množství, ale po stoupnutí na váhu se ručička zastaví vždy na stejné či dokonce nižší hodnotě. I když by tento stav pravděpodobně vyhovoval spoustě lidem, věřte, že cvičení s tímto somatotypem je velmi náročné, zejména po psychické stránce. Po stanovení těchto základních cílů a sérii dalších doplňujících otázek, přišla na řadu ta ze všech vůbec nejdůležitější. „Jdeš do toho?“ Zde však nebylo o čem diskutovat. Podali jsme si ruce a naše spolupráce mohla začít.
Na rozdíl od mých chaotických začátků měli tyto tréninky pevně daný řád. Nebylo možné přemýšlet ani diskutovat o tom, co se mi zrovna chce nebo nechce a mohl jsem se tak naplno soustředit pouze na provedení jednotlivých cviků. Přiznávám, že má největší motivace zpočátku pramenila pouze z toho, že jsem měl tréninky předplacené, a tudíž bych v případě absence zbytečně přicházel o peníze. Každopádně tento povrchní důvod velmi rychle opadl společně s tím jakmile začali být vidět první pozitivní výsledky a postupem času jsem se na každý trénink stále více těšil. A ano, dokonce i na proklínaný leg day.
S trenérem jsem spolupracoval téměř dva roky a s každým naším setkáním jsem cítil zlepšení své fyzické kondice. Co mě však nejvíce hnalo kupředu byl pokrok po stránce psychické. Říká se, že dobrý trenér je z velké části především psycholog a já s tím nemohu jinak než souhlasit. Právě díky němu jsem se během krátké doby dokázal zbavit negativních myšlenek, naučil se vážit si sám sebe a změnil svůj pohled na svět. Samozřejmě bylo nesmírně důležité abychom si s trenérem tzv. padli do oka. Jednoho dne mi trenér řekl, že máme mezi sebou velice zvláštní vztah. Oba jsme se shodli na tom, že naše tréninky se mnohem více podobají psychologickým sezením, u kterých vyčistíme hlavu a jako bonus vybudujeme nějaké to svalstvo. A já jsem rád, že se nám podařilo obojí.
Kromě trenéra a psychologa jsem však poznal i dobrého přítele. Takového, kterému jsem se mohl svěřit s jakýmikoliv starostmi. Vždy jsem se u něj dočkal pochopení, pomoci i cenných rad. Pomohl mi překonat jedno z nejtěžších období mého života a za to mu budu navždy vděčný. Bohužel jsem se však tehdy rozhodl naší spolupráci ukončit a nyní už vím, že jsem se až příliš unáhlil.
Pro ukončení úspěšné spolupráce jsem se rozhodl především ze dvou důvodů. Chtěl jsem ušetřit peníze a zbavit se povinnosti docházet do posilovny v pevně daný termín. Myslel jsem si, že už mám za tu dobu dostatečně vybudovanou pevnou vůli na to, abych sám sebe přinutil k pravidelnému cvičení. Opak byl bohužel pravdou. Ušetřené peníze jsem stejně neutrácel za nic užitečného a i když jsem do posilovny se svými kamarády občas zašel, mé tréninky opět postrádaly nějakou pevnou strukturu a disciplína i motivace se pomalu vytrácely. Bez profesionálního mentoringu svého trenéra jsem brzy začal přicházet o získanou fyzickou sílu i mentální odolnost, kterou jsem zrovna potřeboval ze všeho nejvíce.
Když mě tedy opět potkalo složitější životní období, okamžitě jsem se kvůli nedostatku munice ocitl zpět na dně. Ubíjející stres, který jsem tehdy kvůli svému zaměstnání zažíval, s sebou přinesl mnou již dobře známé zdravotní komplikace. Bolesti hlavy, zažívací potíže a poruchy srdečního rytmu byly opět na denním pořádku. Dostal jsem se do bludného kruhu, kdy mé fyzické problémy byly způsobeny těmi psychickými a naopak. Pomyslný olej do ohně jsem navíc přiléval tím, že jsem rezignoval na jakékoliv zdravé stravovací návyky. Bylo jasné, že je tento styl života neudržitelný a dříve či později se domeček z karet zhroutí. A tak se také stalo.
V minulém příspěvku jsem se podrobněji věnoval tématu srdečních potíží, se kterými se potýkám již od útlého věku a pro více kontextu jej doporučuji omrknout. Popisuji v něm mimo jiné svůj hrůzostrašný zážitek z jednoho podzimního večera, během kterého mé zdravotní komplikace kulminovaly do takové míry, že jsem již očekával brzký konec. Ten díkybohu nenastal. Osud se mě tak pouze snažil přimět, abych si už jednou provždy vybral cestu za kvalitnějším a zdravějším životem. A já se jej rozhodl poslechnout.
Od okamžiku, kdy jsem poprvé nahlédl do světa fitness uplynulo již spoustu let. Během nich jsem prošel několika fázemi a neustále osciloval mezi maximálním zápalem i naprostým nezájmem. Kromě období pod trenérským dohledem se mi nikdy nepodařilo vytvořit stabilní tréninkovou rutinu, u které bych vydržel po delší dobu. Vždy jsem se ke cvičení uchýlil pouze ve chvílích nouze a bral jsem jej jako prostředek k řešení těžké životní situace. Na tom ve své podstatě není nic špatného, problémem však bylo, že jsem až příliš spoléhal na motivaci. Ta je totiž pomíjivá a bez ní jsem se stěží dokázal donutit něco dělat.
Vše se změnilo koncem roku 2020, kdy jsem díky svým srdečním potížím byl smířený s tím, že už se nikdy ke cvičení nebudu moci vrátit. Tehdy jsem přísahal, že pokud se z toho vyhrabu, nebudu své zdraví už nikdy brát jako samozřejmost. Ano, zní to jako klišé, nicméně své přísaze jsem tentokrát dostál. Cesta je to sice mnohdy trnitá, i přesto však dělám vše proto, abych byl každý den o trošku silnější a zdravější než den předešlý. Abych toho dosáhl, není možné nadále spoléhat pouze na samotnou motivaci. Ta slouží pouze jako dobrý počáteční impulz.
Mnohem mocnější zbraní je totiž disciplína, kterou se mi konečně podařilo po všech těch promarněných letech vytvořit. Silové tréninky v kombinaci s aerobními aktivitami jsou nyní součástí mé každodenní rutiny. Nezáleží na tom, zdali mám dobrou či špatnou náladu, jestli se mi zrovna chce nebo nechce. Pravidelné cvičení je skvělým nástrojem k udržení fyzického i mentálního zdraví a nejlepší prevencí široké řady onemocnění, a proto bude již navždy patřit do mého života. A tak i když mám stále na svých zádech napsáno spoustu negativních vlastností, na kterých je potřeba zapracovat, dovolím si jedno slovíčko přeci jen vyškrtnout.
Líný totiž na onen seznam již nepatří!