Mé životní cíle a sny

Tímto příspěvkem si na sebe možná tak trochu pletu bič. Sdílet své životní cíle a sny s širokou veřejností, jestli se tak vůbec dá nazvat skromný počet zdejších čtenářů, s sebou přináší jedno velké riziko. Pokud o nich mluvíte příliš často je zapotřebí zároveň prezentovat také nějaký progres a výsledky. V opačném případě se vám může stát, že začnete být mezi ostatními známý jako člověk, který má pouze plnou pusu řečí, ale reálně nikdy ničeho nedosáhl. Byl bych asi až příliš sebekritický, kdybych tvrdil, že za sebou nemám naprosto žádné úspěchy. Každopádně lidé v mém okolí by mohli dosvědčit, že jsem jim v minulosti navykládal již spoustu velkých plánů, které bohužel postupem času zapadly spíše do škatulky zbožných a naivních přání, než aby začaly dostávat nějaké reálné obrysy.

Čím jsem starší, tím větší mám potřebu svých cílů dosáhnout. Možná se na ně upínám až příliš, ale cítím, že bez nich nebude mít můj život nikdy skutečný smysl. Připadá mi jako bych měl před sebou pouze jeden malý krůček k tomu, aby se daly mé plány konečně do pohybu, jenže já jej zkrátka ne a ne udělat. Brání mi v tom jakási neviditelná síla, kterou nejsem schopen popsat slovy. No, odborníci by možná mohli konstatovat, že jsem ustrašené líné prase.

Nedávno jsem na YouTube sledoval dokumentární minisérii s názvem Best Shape of My Life s Willem Smithem. Ten se v ní, jak už název napovídá, snaží dostat zpět do dobré fyzické kondice poté, co jeho předešlá filmová role (King Richard) vyžadovala nabrání nějakých těch kil navíc. Will zde prohlásil, že se rozhodl pro natáčení pořadu především z toho důvodu, že jej přítomnost kamer a následné oči diváků donutí na sobě konečně začít pracovat. Jsem „přesvědčen“ o tom, že to Will myslel naprosto upřímně a celý projekt neměl ve skutečnosti sloužit pouze jako prostředek k propagaci jeho, v té době vycházející autobiografie. A tak jsem se rozhodl podobný typ motivace využít i já. Nejsem sice slavný, nesledují mě žádné kamery a i publikace vlastní biografie se zdá zatím býti v nedohlednu, každopádně o své vytoužené životní cíle se s vámi rád podělím. Kdo ví, třeba mi to následně pomůže alespoň některého z nich konečně dosáhnout.

Já, režisér

Mým největším životním snem, který mě provází již od útlého věku, je proniknutí do světa kinematografie. Schopnost vyprávět poutavé příběhy pomocí pohyblivých obrázků mě fascinuje již od roku 2007, kdy jsem začal s železnou pravidelností sledovat ty největší bijáky výhradně na stříbrném plátně. Co přesně ve mně zažehlo onu jiskru netuším, s každým dalším shlédnutým snímkem jsem však byl čím dál tím více přesvědčen, že mě mé srdce táhne směrem k Hollywoodu. I když jsem si sám sebe vždy představoval uvedeného v titulcích coby režiséra, na konkrétním postu mi vyloženě nezáleželo. Chtěl jsem se prostě stát alespoň malou součástí celého tvůrčího procesu a jednoho dne si při troše štěstí zkusit natočit svůj vlastní film či seriál.

Veškeré volné chvíle jsem věnoval samostudiu filmové teorie. Československá filmová databáze se stala mou domovskou stránkou, na které jsem trávil dlouhé hodiny četbou všemožných informací o dílech a jejich tvůrcích. Své známé jsem během společných chvil u televize obohacoval zajímavostmi, které se týkaly právě sledovaných scén a jsem si jistý, že ti z toho měli určitě obrovskou radost. Na YouTube jsem si pouštěl jedno edukativní video za druhým a s nadšením sledoval amatérskou tvorbu začínajících filmařů, z nichž někteří se právě díky této platformě později stali uznávanými jmény napříč oborem. Chtěl jsem být jako oni. Filmařina se mi zaryla hluboko pod kůži a koluje v mých žilách do dnes.

Jenže studiem teorie celé mé snažení bohužel skončilo. Když už jsem si pořídil potřebné vybavení abych mohl své nabyté znalosti uplatnit v praxi, nikdy jsem nenašel odvahu jej skutečně použít. Tedy kromě jedné výjimky. Na konci střední školy jsem dostal příležitost natočit naše maturitní video, jenže celý projekt dopadl naprostým fiaskem a já se následně zapřísáhl, že kameru již nikdy nevezmu do ruky. Uplynulo již více jak deset let a já svůj slib stále držím. Bohužel.

Já, fotograf

Zhruba před třemi lety se u mě projevil zájem o umění fotografie. Díky každodennímu bezduchému prohlížení Instagramu jsem narazil na zajímavé fotografy, jejichž práci jsem poté začal blíže sledovat na dalších sociálních sítích. Životní styl, který zde prezentovali mě okamžitě pohltil. Představa toho, že bych někdy měl mít díky zakázce od klientů možnost cestovat do nejzazších koutů světa a zachycovat tamější krásy a jedinečné okamžiky, mi přišla přímo opojná. Focení mě však lákalo především z jiného důvodu. Tento obor pro mě představoval jakýsi můstek vedoucí zpět k mému největšímu životnímu snu. Myslel jsem si, že pokud se mi zde podaří získat dostatečnou praxi, budu moci po letech dát druhou šanci natáčení. Rozhodl jsem se to tedy zkusit.

Poučen z předešlého filmařského neúspěchu jsem do potřebného vybavení investoval pouze tu nejmenší možnou částku. Již jsem věděl, že na kvalitě fotoaparátu zase tak úplně nezáleží. Říká se, že dobrý fotograf dokáže vykouzlit divy i s levným vybavením, kdežto špatnému fotografovi ani fotoaparát za milion není nic platný. Pořídil jsem si tedy zrcadlovku určenou pro naprosté začátečníky a začal fotit.

K dnešnímu dni jsem pořídil zanedbatelné množství čítající přibližně 1500 snímků z nichž navíc spatřilo světlo světa všehovšudy pouhých pár kousků. Ty se nyní nachází na mém Instagramu a na těchto stránkách a i když jsem na své snímky celkem hrdý, za nějaký úspěch to rozhodně považovat nemohu. Bohužel jsem zde narazil na stejný blok jako v předešlém případě. Děsí mě představa, že bych měl s foťákem vyrazit mezi lidi. V minulosti jsem odmítl vyfotit i své přátele, protože jsem se obával jejich případné kritiky. Až neúnosný strach z neúspěchu mě tak opět znemožnil se naplno věnovat jedné ze svých vášní.

Já, spisovatel

I když jsem se tomuto snu přiblížil asi nejvíce, ke spisovateli mám přeci jen zatraceně daleko. Dalo by se říci, že jsem spíše takový nadšený pisálek. Tato záliba se u mě začala projevovat již během povinné školní docházky, kdy jsem s nadšením vítal každé nové slohové zadání. Je celkem podivuhodné, že jsem zrovna já našel oblibu ve psaní, když jsem za celý svůj život prolistoval možná tak jedno skládací leporelo. Bylo mi řečeno, že jsem tento talent dostal do vínku od svého dědy. Měl jsem tu čest si pár jeho textů přečíst a možná na tom tvrzení skutečně něco bude. Každopádně mu v této disciplíně nejsem ještě ani zdaleka schopen konkurovat.  

Během uplynulých let jsem měl možnost krátce působit v několika internetových magazínech, kam jsem přispíval do filmových rubrik. I díky tomu se mi podařilo později obsadit velice zajímavou a obohacující pracovní pozici copywritera v internetovém obchodě s výpočetní technikou. Svého času jsme se dokonce se dvěma blízkými přáteli pokoušeli provozovat svůj vlastní lifestylový online magazín, ale bohužel se naše cesty rozešly dříve, než jsme stačili něčeho významného dosáhnout. Za všechny tyto zkušenosti jsem nesmírně vděčný a rád bych na nich v budoucnu dál stavěl. To je také jeden z hlavních důvodů vzniku těchto stránek.

Mé ambice však sahají mnohem výše, než je pouhé psaní blogových příspěvků. Stále více ve mně roste touha napsat během svého života alespoň jednu knihu. Představa toho, že mi doma na stole leží výtisk vlastní knihy je pro mě zkrátka vzrušující. A vůbec by mi nevadilo, kdyby ji nikdo nečetl. Ke spokojenosti by mi stačil pouhý důkaz toho, že jsem dokázal dát dohromady nějaký koherentní text hoden publikace. Ze všeho nejlepší na tomto snu je skutečnost, že psaní nic nestojí. Nemohu zde tedy použít jednu ze svých oblíbených výmluv, že nemám na své koníčky dostatek financí.

Já, trenér

Odmalička jsem trávil většinu svého volného času před televizí či obrazovkou počítače. Nevěnoval jsem se žádnému sportu a tělesné výchovy jsem se bál jako čert kříže. Dlouhá léta se mě kamarádi marně snažili dostat z domu abych si s nimi, slovy tehdejší mládeže „šel hrát ven“. Byl jsem zkrátka prototyp líného dítěte, jemuž podobného jste ve městě jen těžko hledali. Netrvalo dlouho a tento životní styl si na mém těle i duchu začal pochopitelně vybírat svou daň. Ochablé svalstvo nedokázalo držet páteř ve vzpřímeném postoji, a tak jsem postupem času stále více připomínal pokorného služebníčka Kráturu. V jednom okamžiku jsem na tom byl dokonce tak špatně, že mi lékař předpovídal budoucnost strávenou na invalidním vozíčku. Bylo jasné, že se sebou musím začít něco dělat.

Stálo mě to hodně sil, potu a zpočátku i slz, ale z nejhoršího jsem se úspěšně dostal. Zásluhou osobního trenéra a několika mých fyzicky aktivních přátel jsem v sobě našel lásku k pohybu a zdravější životosprávě. Byly doby, kdy jsem do školy nosil falešné omluvenky jen abych nemusel udělat kotrmelec a dnes si již nedokážu představit den bez nějaké fyzické aktivity. Jak už jsem zmínil ve svém prvním příspěvku, rozhodl jsem se před dvěma lety posunout v oblasti cvičení o úroveň výše a stanovil si za cíl získat osvědčení fitness trenéra. Po drobných peripetiích se mi to nakonec povedlo a s certifikátem v ruce jsem se mohl naplno vrhnout na trénování. Ne tak docela.

Nesmírně rád bych pomáhal ostatním zlepšovat jejich fyzickou a psychickou kondici skrze cvičení tak, aby si nemuseli procházet stejnými problémy jako kdysi já. Otevřít si jednoho dne svou vlastní posilovnu by byl pro mě splněný sen. Jenže to bych musel s trénováním nejdříve začít. Zas a znova jsem zde však narazil na problém spojený se studem a strachem z neúspěchu a trénovat jsem tedy nezačal.

Já, …?

Zdá se, že jsem se po devětadvaceti letech pátrání po životním poslání ocitl na rozcestí, které vede čtyřmi různými směry. Každým z nich jsem udělal pár různě velkých kroků, vždy jsem se však zalekl nějaké překážky a namísto jejího zdolání jsem se zbaběle vrátil na začátek. Jsem si jistý tím, že hledání nějaké další cesty by bylo zcela bezpředmětné. Ať už jsem se v minulosti nacházel v jakémkoliv zaměstnání a že jsem jich vyzkoušel opravdu hodně, nakonec jsem vždy myšlenkami skončil u výše zmíněných možností. Je tedy jasné, že pokud se pro minimálně jednu z nich nerozhodnu, nebudu v životě nikdy skutečně šťastný.

Svou ideální kariéru bych si nejraději poskládal tak, abych si mohl plnit všechny své sny. Vyhnul bych se tak ubíjejícímu stereotypu, do něhož jsem vždy po nějaké době strávené v práci upadl. Pevně věřím, že je možné díky efektivnímu time managementu a dostatku píle a odhodlání vydat se všemi čtyřmi směry současně. Musím se však jednou pro vždy zbavit svazujícího studu a všudypřítomného strachu z neúspěchu.

A nejsem si bohužel jistý, zda něco takového dokážu.