Již delší dobu si pohrávám s myšlenkou rozebrat v jednom ze zdejších příspěvků své zkušenosti s alkoholem, nevěděl jsem však jak jej správně uchopit. Ve snaze nalézt nějakou inspiraci jsem dnes listoval svým textařským archivem a nalezl jsem příběh, který s alkoholem přímo souvisí. I přesto že byl v minulosti již uveden na jiném místě a mnoho lidí je s ním tedy obeznámeno, rozhodl jsem se jej publikovat znovu i na těchto stránkách. Bude tak skvěle sloužit jako úvod k příštímu článku, kde se již budu démonu zvaném alkohol věnovat více do hloubky. Navíc jsem, při vší své skromnosti, poměrně hrdý na to, jak se mi podařilo následující příběh zpracovat a byl bych nerad, kdyby upadl v zapomnění.
Co se vyprávění týče, nejsem žádný velikán typu Vladimíra Menšíka či Miloslava Šimka, ale snažil jsem se ze sebe vydat maximum tak, abych vám prostřednictvím následujících řádků podal co nejlepší a nejucelenější pohled na jeden ze svých nejvýraznějších životních zážitků.
Pohodlně se tedy usaďte, začínáme.
Tento příběh začíná v listopadu roku 2018. Během surfování na vlnách internetu, kterým jsem si krátil zdánlivě nekonečný pracovní den, jsem narazil na zajímavou a velmi potěšující zprávu. Dovolím si však nejdříve dodat trochu kontextu. Již od útlého věku patřím mezi velké fanoušky kapely Linkin Park. Dle statistiky od Spotify se stala mou vůbec nejposlouchanější za minulé desetiletí a není pochyb o tom, že bude zaujímat přední příčky osobního žebříčku i nadále.
Jedním z mých největších životních přání, bylo navštívit jejich živý koncert, což se mi bohužel nikdy nepodařilo. Když jsem se v roce 2017 dozvěděl o úmrtí frontmana Chestera Benningtona, smířil jsem se s faktem, že mé přání zůstane navždy nevyslyšeno. Jako blesk z čistého nebe tedy přišla zpráva, že Mike Shinoda, druhá nejznámější tvář této kapely, má v plánu zamířit do Prahy v rámci svého nadcházejícího sólového turné. Jednalo se tak o skvělou příležitost, jak si alespoň z části své přání splnit.
Mike Shinoda se postupem času zařadil mezi mé největší oblíbence v hudebním průmyslu. Tento všestranný multitalent mi svým vedlejším projektem Fort Minor a úzkou spoluprací se skupinou Styles of Beyond otevřel bránu do světa hip hopu. Jeho sólová deska Post Traumatic, ve které se vyrovnává se smrtí Chestera, se ihned po vydání stala jednou z mých nejpřehrávanějších. Z dostupných videí na YouTube jsem se navíc dozvěděl, že Mike do svého nového turné zařadil i mé oblíbené skladby od Linkin Park. Nebylo tedy pochyb o tom, že jeho koncert v Praze musím navštívit. Ať to stojí, co to stojí.
Ihned jsem se tedy pustil do hledání vstupenek. Zde přichází první moment, na který nejsem příliš hrdý. Do té doby jsem nikdy v životě nenavštívil žádný koncert a s nákupem vstupenek na podobný typ akce jsem neměl žádné zkušenosti. Nenapadlo mě tedy nic lepšího než do Googlu zadat slovní spojení „Mike Shinoda koncert Praha vstupenky“ nebo něco podobného. Jako první mi vyběhl odkaz na portál Viagogo, který na první pohled působil velice věrohodně. Našel jsem si tedy na něm kýžené vstupenky a okamžitě je zakoupil. Ihned poté jsem však začal mít divný pocit. Částka stržená z mého účtu byla mnohem větší než skutečná cena vstupenek. V potvrzení objednávky jsem se dozvěděl, že byly účtovány i nějaké další poplatky, na které jsem však před tím nebyl nikde upozorněn. Mnohem horší byl však fakt, že jsem dané vstupenky měl obdržet na email až v den konání samotného koncertu.
Celý život jsem tvrdil, že nedokážu pochopit, jak někdo může naletět nějakým internetovým podvodníkům. Onen den jsem se však škaredě spálil. Špatný pocit mě tedy donutil pustit se do vyšetřování. Zadal jsem jméno onoho portálu do vyhledávače a po stisknutí klávesy Enter jsem se nestačil divit. Doslova v době mého nakupování vstupenek se Google začal hemžit příspěvky, které varovaly před pochybnou burzou s názvem Viagogo. Kdybych toto provedl před nákupem, mohl jsem si ušetřit spoustu nervů a především peněz. Bohužel se však díky momentální euforii ze zprávy o koncertu snížilo mé IQ o tolik bodů, že jsem pouze slepě zadával čísla své kreditní karty. Po mrazivém vystřízlivění jsem tedy zamířil na stránky pražského Fóra Karlín, kde se měl koncert konat a zakoupil jsem ty pravé a lacinější vstupenky přes jejich odkaz na Ticket Portal. Jak jednoduché, že?
Nyní se přesouváme do onoho osudného dne a sice 19. března 2019. V práci jsem si domluvil dva dny dovolené a jelikož se mělo jednat pravděpodobně o mou jedinou plánovanou dovolenou tento rok, rozhodl jsem si ji patřičně užít. Osobně nemám příliš v oblibě cestování vlakem, ale v tuto chvíli se to jevilo jako nejrozumnější řešení. I když bych velmi rád jel do Prahy autem, nemohl jsem si dovolit jakékoliv komplikace s tím spojené. Ať už jde o parkování, riziko nehody či samotný fakt, že by tam můj plechový oř nemusel ani dojet. Když už jsem měl tedy jet vlakem, považoval jsem za nezbytné si připlatit za první třídu. Při čekání na vlakovém nádraží bohužel vlivem cestovní horečky opět mírně poklesl můj inteligenční kvocient. Věděl jsem, že mám nastoupit do žlutého vlaku RegioJet, už mě jaksi nenapadlo si pohlídat z jakého směru vlastně přijíždí.
Při příjezdu prvního žlutého vlaku jsem si tedy zvesela nakráčel do svého vagónu a usedl na rezervované místo. To, že vlak opouštěl stanici přibližně půl hodiny před plánovaným odjezdem a ještě ke všemu opačným směrem mi přišlo poněkud zvláštní. S drobnou obavou v hlase jsem se tedy zeptal spolucestujícího, zdali tento vlak opravdu míří do Prahy. Ten mi s mírným úšklebkem odvětil, že jedeme do Vídně. Můžu Vám říci, že jsem v tu chvíli byl rozhodnutý celý výlet zrušit, pokud by byla další zastávka až příliš vzdálena od Brna. Naštěstí, vlivem různých výluk, jsem měl možnost vystoupit ještě na další zastávce na konci Brna. Takže stačilo počkat na ten správný vlak a vyrazit směr Praha. Po fiasku se vstupenkami se jednalo již o druhé znamení osudu, který se mě snažil varovat před událostmi onoho večera. Bohužel marně.
Čas strávený ve vlaku jsem využil k poslechu alba Post Traumatic a dostudování textů písní, abych si mohl večer s ostatními účastníky koncertu pořádně zanotovat. Nemohl jsem si přeci dovolit zahanbit se neznalostí slov. Během cesty se už nic zvláštního nestalo, a tak jsem bez dalších problémů úspěšně dorazil do našeho hlavního města. Již pár dní před cestou jsem byl domluvený se svým dlouholetým kamarádem, který žije v Praze, že mi poskytne potřebný azyl, abych nemusel zbytečně utrácet za nocleh v hotelu. O to více peněz jsem si tedy mohl dovolit utratit ve městě za alkohol, což se později ukázalo jako opravdu „skvělý“ nápad. Po příjezdu na nádraží jsme se tedy setkali a vyrazili k němu domů, kde jsem si mohl odložit své věci a připravit se na večer. Jelikož do začátku koncertu zbývalo ještě několik hodin, rozhodli jsme se vyrazit do víru velkoměsta o něco dříve.
Během exkurze po Praze jsme se setkali s pár dalšími přáteli a společně jsme absolvovali klasickou „Tour de Pub“. Při každé zastávce jsme do sebe nalili chmelový mok v kombinaci s nějakým tím špiritusem. Onen večer jsem svým chuťovým pohárkům dopřával především Jägermeistera a hruškovici od Žufánka. Při konzumaci většího množství alkoholu by člověk neměl zapomínat na první pravidlo džungle. „Když chceš chlastat, pořádně se před tím nažer“. Interpretací je samozřejmě několik, ale princip je jasný. Je zkrátka potřeba dát tělu nějaký kvalitní základ, pokud možno mastný. No, já na toto pravidlo zapomněl a za celý den jsem nesnědl téměř nic. Tedy s výjimkou smaženého eidamu, který se však za kvalitní základ považovat příliš nedá. O tom jsem se samozřejmě později přesvědčil na vlastní kůži.
Po několika hodinách a nespočtu panáků nadešel čas vydat se směrem Fórum Karlín. Přátelé mě doprovodili ke vstupu, kde jsme se dohodli, že se po skončení koncertu opět sejdeme a budeme společně pokračovat v konzumaci alkoholu. Již nyní si dovolím prozradit, že jsme se onen večer už nesetkali. Za okamžik se dozvíte proč.
Bylo přibližně sedm hodin večer a před vstupem se tvořila neuvěřitelná fronta návštěvníků, která sahala až do vzdálenosti dalších tří bloků. Již značně posilněn a obrněn klasickým pocitem nesmrtelnosti jsem odmítal v této frontě čekat, byť jen minutu. Sebevědomým krokem jsem tedy napochodoval přímo před vchod, vyhlídl si vhodného kandidáta a nabídl mu 200 Kč za to, když mě pustí před sebe. Plán vyšel a já se tedy během okamžiku ocitl uvnitř.
Nyní jsem měl před sebou pár desítek minut čekání do začátku koncertu. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem se vydal k nejbližšímu baru a začal objednávat jeden drink za druhým. Dal jsem se do řeči se členy obsluhy, kteří si po chvilce přesvědčování dali pár panáčků se mnou. Samozřejmě za moje peníze. Čas najednou začal plynout o něco rychleji a já si po chvilce všiml, že již nejsem uvnitř zcela sám. Všichni, jenž jsem před tím venku předběhl, se nyní nahrnuli dopředu před pódium a já stál na samém konci. Někdo by to mohl nazvat karmou.
Pokud si dobře vzpomínám, tak jako první předstoupila před diváky zpěvačka Lenny. Během jejího zpěvu jsem se snažil prodrat davem na samý začátek, kde na mě čekala zábrana, která oddělovala část pro VIP návštěvníky. To mě samozřejmě nemohlo odradit. Jako neohrožený parkourista s „dvojkou“ pod kůží jsem se vyhoupl na onu zábranu a marně se pokoušel přeskočit na druhou stranu. Následně mě však čekal pouze strmý pád na zem a stručný, byť však velice úderný rozhovor s ochrankou.
Za normálních okolností bych se po této zkušenosti cítil být velmi ponížen, mě už však bylo všechno jedno. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem zapomněl, že se nacházím na koncertě, na který jsem se těšil několik měsíců. Se svěšenou hlavou jsem se potácivou chůzí odebral k šatně. Zde jsem si ještě s vypětím všech sil zvládl vyzvednout bundu a vyšel jsem ven do pražských ulic.
Kdybych se zrovna nacházel ve své rodné hroudě, určitě bych se nějakým způsobem zvládl dostat domů. Tentokrát jsem byl však bez šance. Po pár krocích jsem byl nucen usednout na zem a opřít se o stěnu přiléhající budovy. Zanedlouho mi však i pouhé sezení bylo nepříjemné a rozhodl jsem se, že si na chvilku lehnu. Připomínám, že se jednalo o březnový večer, které v našich končinách stále bývají velice chladné. Za okamžik jsem se tedy začal nekontrolovatelně třást zimou a díky stále se zhoršujícímu stavu tzv. kosmonauta, kdy se mi hlava točila nesnesitelným tempem, přišlo na řadu nevyhnutelné. Mé tělo se ve snaze zachránit před otravou alkoholem rozhodlo zbavit obsahu zažívacího traktu. Naštěstí pouze vrchem.
Okamžitě jsem na sebe strhl pozornost všech kolemjdoucích, kteří o mě začali pečovat. Nesrozumitelným žvatláním se mi je podařilo navést k tomu, aby zavolali mému kamarádovi. Matně si vzpomínám, že jsem ho v telefonu slyšel, ale nebyl jsem již schopen mu nic říci. Později jsem se dozvěděl, že pro mě během této eskapády byly poslány tři taxíky, ale ani jeden z řidičů nebyl ochoten mě naložit k sobě do auta. Nedivím se jim. Nakonec přijelo ještě čtvrté, modře blikající auto, jehož řidiči mě již ochotně odvezli. Bohužel ne tam, kam bych si přál.
„Kde to jsem? Nehorázně mi třeští hlava a je mi špatně od žaludku. Poslední, co si pamatuji je, jak ležím na tvrdé zemi a je mi zima. Nyní ležím na měkké a teplé posteli. Cítím, že na sobě již nemám oblečení. Zdá se mi to nebo slyším ukrajinský dialekt? Asi je na čase otevřít oči Tome.“
Tak toto byly mé první zmatené myšlenky nového dne. Po otevření očí jsem zjistil, že ležím ve vydlážděné místnosti na starém nemocničním lůžku. Okno a dveře zamřížované. A vedle mě dva soudruzi s obličeji od krve. Ano, v tu chvíli bylo jasné, že jsem se probudil na záchytce. Po prvotním šoku mi začaly v hlavě naskakovat zbylé střípky z minulého večera. Vzpomněl jsem si na to, jak onen hodný samaritán, který o mě na ulici pečoval, pravil mému kamarádovi do telefonu, že se mnou již nemůže déle čekat a musí zavolat policii. Ta mě odvezla na protialkoholní záchytnou stanici na Bulovce. Zdejší personál mi zabavil všechny věci, vysvlékl do spodního prádla, navlékl klasického nemocničního „anděla“ a uložil mě na pokoj.
Chvilku po probuzení se mi opět začal zvedat žaludek, bohužel však na pokoji nebyl žádný záchod. Nemělo cenu s tím bojovat, a tak jsem byl nucen zvracet za postel na podlahu. Dodnes si pamatuji, jak jsem se každých deset minut dávil a snažil se ze sebe dostat co největší množství žaludečních šťáv s vidinou toho, že se mi poté udělá lépe. Jakmile se mi chtělo jít tzv. na malou, neměl jsem jinou možnost než využít malou karafu na vodu, která byla položená v rohu místnosti. Ani vám nebudu popisovat, jak obtížné v mém stavu bylo se do něčeho takového trefit. Zkrátka a dobře toho více skončilo na podlaze a na mých nohou. Ještě štěstí, že jsem nepotřeboval vykonat tu druhou potřebu.
Co se doprovodného programu během mého pobytu týče, měl jsem opravdu o zábavu postaráno. Ukrajinci, kteří mě celou dobu sledovali, jak díky svým žaludečním šťávám barvím podlahu na oranžovo, se mě stále na něco doptávali. Já jsem samozřejmě ve svém stavu měl problémy i s mateřským jazykem, natož s jejich. O největší zpestření se však postaral „podnájemník“ v protější cele, kterého jsem měl tu čest pozorovat skrze zamřížované okénko ve dveřích. A nejen sledovat, ale bohužel i poslouchat.
Z nějakého nepochopitelného důvodu nebyl spokojený se svým současným ubytováním a cítil potřebu to všem dávat velmi hlasitě najevo. Když během nekonečné salvy nadávek začal vyhrožovat, že to tam všechno „zesere“, došlo mi, že jeho pokoj, také není vybavený žádným sanitárním zařízením. Bohužel on však narozdíl ode mě potřeboval vykonat tu druhou potřebu, takže to měl krapet složitější. Během dvou hodin halekání ho pouze jednou přišel personál upozornit, ať se ztiší a neruší ostatní hosty. Poté nám jeden laskavý pán přinesl sklenici vody a při té příležitosti provedl dechovou kontrolu. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem nadýchal hodnotu 0,6. Dostalo se nám ještě asi hodinky spánku, než se objevila pokojová služba, která nám sdělila, že je na čase se dostavit na recepci a opustit ubytovací zařízení.
Bohužel jsem ještě nebyl schopen plného pohybu, a tak jsem personál poprosil, zdali bych mohl jejich služeb ještě nějakou tu chvilku využít. Nebylo mi vyhověno. Oblékl jsem se tedy, omluvil se za způsobený nepořádek a vyrazil do kanceláře, kde bylo potřeba vyřídit potřebné náležitosti a vyzvednout si osobní věci. Zde mě ještě čekal celkem příjemný rozhovor s doktorem a sestřičkou. Oběma bylo jasné, dle mého vystupování, že asi nepatřím mezi typické „štamgasty“ podobných nocleháren a zajímal je můj příběh. Ve zkratce jsem jim řekl, že jsem se odvážil vyrazit sám na koncert, ale bohužel můj výlet nedopadl úplně podle mých představ. Sestřička mi ještě před odchodem nabídla sklenku vychlazené Coca-Coly a předala mi tašku s mými osobními věcmi společně s fakturou na částku 2000 Kč za ubytování. Já jsem se na oplátku u ní ještě jednou vyzvracel do záchodu, rozloučil jsem se a nechal se nasměrovat k nejbližší zastávce MHD.
Nyní jsem se tedy ocitl někde uprostřed Prahy s vybitým telefonem a stále dost silnou kocovinou, která mi bránila ujít pouhých pár metrů bez potřeby znovu se vyzvracet. A ke všemu se navíc dostavil problém, který před tím trápil toho hlučného pána ve vedlejším pokoji. Začal boj s časem. Upřímně řečeno jsem v tu chvíli vůbec nevěděl, co mám dělat. Kousek od záchytky jsem si sedl na schody a postupně propadal zoufalství. Naštěstí nade mnou někdo držel ochrannou ruku a já si po své pravici všiml otevřených dveří do ordinace. Nenápadně jsem se prosmýkl kolem personálu a pacientů a zamknul se na toaletě, která byla na chodbě.
Zde jsem vyřešil svůj nejaktuálnější problém. Během rozjímání na záchodové míse jsem si uvědomil, že mám v kapse bundy schovanou powerbanku, a tak jsem ji tedy zapojil do mobilu a doufal, že z ní ještě dostanu nějakou tu špetku energie. Jelikož jsem stále nebyl schopen pohybu, rozhodl jsem se čekání na nabití zkrátit spánkem. Schoulil jsem se tedy kolem záchodu do klubíčka a dopřál si ještě potřebnou chvilku odpočinku. Vzpomínám si, jak se někdo během mého spánku dobýval na záchod, ale odvětil jsem pouze, že je obsazeno a spal jsem dál. Po probuzení mě čekalo příjemné překvapení v podobě nabitého telefonu. Navíc se mi již netočila hlava a byl jsem schopen pokračovat v cestě. Nastal tedy nejvyšší čas vyrazit do města a najít příbytek svého kamaráda.
Po zapnutí telefonu jsem mezi přívalem zmeškaných hovorů objevil zprávu s adresou bydliště, kde jsem měl původně trávit noc. Zadal jsem ji tedy do navigace a zjistil jsem, že jsem od ní vzdálený přibližně dvě hodiny chůze. Nabízela se zde ještě možnost využít MHD, ale tušil jsem, že na cestování v přeplněné tramvaji s vydýchaným teplým vzduchem nejsem ani zdaleka připraven. Nakonec jsem se rozhodl způsoby cestování kombinovat. Když mi bylo dobře, svezl jsem se pár zastávek tramvají, když jsem však cítil ve svém krku plížící se žaludeční šťávy, vystoupil jsem a raději pokračoval pěšky. Jednu chvíli jsem dokonce uvažoval nad zapůjčením elektrické koloběžky, ale když jsem zjistil kolik údajů je potřeba vyplnit přes mobilní aplikaci, nestálo mi to za námahu. Přeci jen jsem byl ještě dost společensky unaven. Ale představa toho, že bych ke kamarádovi přijel po tom všem na koloběžce s úsměvem na tváři… No, třeba někdy příště.
Bloudění po Praze jsem přežil bez újmy a úspěšně jsem dorazil do cíle. Po zazvonění a otevření dveří se mi kamarád pořádně vysmál do obličeje, tak jak to má mezi přáteli správně vypadat. Následovala teplá sprcha, malé občerstvení a vzhledem k časovému presu bylo nutné vzápětí vyrazit na vlakové nádraží a jet domů. Během zpáteční cesty jsem si zařídil ještě jeden den dovolené, protože mi bylo jasné, že budu potřebovat více času na rekonvalescenci. Po příjezdu domů jsem svůj nevšední zážitek odvyprávěl rodině, ale s pochopením jsem se bohužel nesetkal. Netuším proč.
A tak tedy skončilo mé pražské dobrodružství. I když dodnes stále lituji toho, že jsem promarnil jedinečnou příležitost zažít na vlastní oči a uši vystoupení mého hudebního idolu, byl jsem alespoň obdařen epickou historkou, která dokáže vykouzlit úsměv na tváři mým přátelům a nyní už i mě samotnému.
Mám-li si odnést z této zkušenosti nějaké poučení, určitě se v budoucnu nevydám na podobnou akci zcela sám. Ještě se nabízí možnost nepít vše co teče, ale k tomu jsem bohužel dospěl až o pár let později.
Osobně bych sem vložil audio záznam, který jsi ten den poslal do práce. 🤣 Ta čerstvost jakou jsi to vyprávěl, to nikdy nikdo na papír nedokáže dostat. 🤣
Důkazní materiál tentokrát raději uchovám v tajnosti 😁.
Přehnout přes koleno a dát na zadek
Mám takový pocit, že by mi to tehdy moc nepomohlo. Pravděpodobně bych se u toho znovu pozvracel 😀.