Můj tak trochu šišatý příběh

Hovořit o dnešním tématu pro mě nebude úplně snadné. V minulosti jsem musel čelit již nespočtu těžkých výzev, jedna z nich mě však provázela po značnou část mého dospívání. Jelikož se do oněch „temných“ časů ve vzpomínkách nerad vracím, přísahal jsem kdysi sám sobě, že tuto část života pohřbím navždy. Jenže ať se mi to líbí nebo ne, jedná se pravděpodobně o jednu z nejvýznamnějších kapitol mého životního příběhu, bez které bych zajisté nebyl tím člověkem, jakým jsem dnes. A to v dobrém i špatném slova smyslu.

Rozhodl jsem se tedy prostřednictvím tohoto příspěvku alespoň okrajově povyprávět o psychické šikaně, kterou jsem zejména během povinné školní docházky zažíval a jenž výrazným způsobem ovlivnila a v některých ohledech dosti přibrzdila vývoj mé osobnosti. Není v mém úmyslu se zde jakkoliv litovat a už vůbec ne někoho obviňovat. Nic z toho, co tu zazní, nemám nikomu za zlé. Jsem si vědom toho, že šikana je ve svých mnoha podobách téměř nedílnou součástí lidské společnosti a záleží pouze na nás samotných, jak se s ní vypořádáme. Mrzí mě však, že jsem k tomuto prozření nedošel o nějakou tu dekádu dříve, určitě bych tak sám sebe ušetřil mnoha zbytečného trápení.

Do doby, než jsem začal navštěvovat základní školu jsem o pojmu šikana neměl nejmenší ponětí. V mateřské škole jsem se s ničím, co by ji jen lehce připomínalo, totiž ani jednou nesetkal. Buď jsme byly příliš mladí a nevinní nebo jsem zkrátka měl to štěstí, že se celý náš kolektiv skládal z hodných dětí. Tak či onak nemám na toto období jedinou špatnou vzpomínku. Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybych se tenkrát neodstěhoval do jiného města a měl tak možnost alespoň s některými ze svých tehdejších přátel přejít společně na stejnou základní školu. To se bohužel nestalo.

Vítej v reálném světě Tome

Na úvod by asi bylo dobré říci, jaký byl vůbec onen důvod mnou zažívané šikany. Řekněme, že jsem měl smůlu při losování jednoho tělesného atributu a byl jsem matkou přírodou obdařen hlavou lehce netradičního tvaru. Možná kdybych se býval narodil v jiné části světa, nemusel by mě tento problém tolik trápit, avšak v našich středoevropských končinách se přeci jen jedná spíše o abnormalitu mnohými spojovanou s nějakou nemocí či postižením. Osobně jsem si tohoto svého tělesného rysu až do svých sedmi let nebyl nikterak vědom. Neměl jsem kolem sebe nikoho, kdo by mě na něj upozornil a mě samotného ani nenapadlo si při pohledu do zrcadla něčeho takového všímat. Onen problém zkrátka neexistoval.

Vše se však změnilo s nástupem do prvního ročníku základní školy. Při procházení školními chodbami jsem si všiml, jak je na mě upřeno až nezvykle mnoho pohledů. Někdy jsem měl pocit jako by mi ostatní děti svým zrakem doslova vypalovali díru do hlavy. Zpočátku mi nebylo jasné proč se na mě všichni takovým způsobem dívají. Brzy však začaly být tyto pohledy doprovázeny i šepotem, ve kterém se vždy neslo jedno velmi dobře rozpoznatelné slovo. „Šiška.“ Ani si nedokážu představit kolikrát mě někdo tímto slovem za celých devět let hanlivě označil. A upřímně řečeno ani nechci.

Po jisté době jsem z tohoto slova měl takový strach, že jsem jej zcela vyřadil ze svého slovníku. I když padlo náhodou v nějakém jiném kontextu, okamžitě mě polil studený pot, tváře mi zrudly a já se jen modlil, aby vzápětí nezaznělo mé jméno. Samozřejmě nezůstalo pouze u jediného slova, školou se za celou dobu neslo mnoho jiných označení jako například sekyrka, rugby hlava apod. Mnoho dětí ve škole touží po popularitě. No, já jí docílil rychle a dokonce bez vlastního přičinění. Široko daleko totiž nebyl nikdo, kdo by neznal šišku.

Změna osobnosti

Když jsem ještě jako malý chlapec chodil do mateřské školy, mou tvář zdobil téměř neustále široký úsměv. Byl jsem veselé dítko, co si rádo hrálo se svými kamarády a nebylo dne, kdy bych na dvoře za bytovým domem netropil nějaké hlouposti. Dalo by se říci, že jsem byl šťastný člověk s neutuchající radostí ze života a bez jakýchkoliv starostí. Tak jak by to vlastně u každého dítěte mělo v ideálním případě vypadat. Jenže po opuštění mé rodné hroudy, školky i kamarádů vše nabralo zcela opačného směru. Jakmile do mého života vstoupily potíže se šikanou, všechno světlo v mém srdci postupně zahalila temnota.

Úsměv z mé tváře vymizel, před okolním světem jsem se naprosto izoloval a uzavřel se do sebe. Z kdysi společenského a hravého kluka se stal introvert, který měl až panickou hrůzu z ostatních lidí. S každou další poznámkou o mé šišaté hlavě mě naplňoval smutek, zlost a celkové nechutenství k životu samotnému. Ztratil jsem jakoukoli víru v lidstvo a změnil se v nefalšovaného pesimistu, který nedokázal na ničem najít ani špetku dobrého. Mnoho večerů jsem ulehával se slzami v očích a prosil o nějaký zásah z hůry, který by mě zbavil mého neštěstí.

O svých problémech jsem se samozřejmě nikomu nesvěřil a navenek jsem se snažil vystupovat, jako by se nic nedělo. Ujal jsem se role třídního klauna, jelikož jsem si myslel, že svými vtípky odvrátím pozornost od mého vzezření. A občas se mi to i dařilo. Po nějaké době bláhového zapomnění, mě však vždy někdo dokázal svým uštěpačným rýpnutím spolehlivě vrátit do reality. V každém takovém případě jsem cítil sevření na hrudi a skutečnou fyzickou bolest ve svém srdci. Jako by má duše kousíček po kousíčku vzdávala svůj boj a zanechávala zde pouze chátrající tělesnou schránku.

Olej do ohně

S duševními změnami šly ruku v ruce i změny fyzické. Z důvodu mé izolace a naprostého nezájmu integrovat se zpět do společnosti, jsem trávil všechen volný čas zkroucený před obrazovkou počítače či televize. Na sportovní aktivity nebylo nejmenšího pomyšlení a na nějakou péči o své tělo jsem zcela zanevřel. Takto strávené roky se samozřejmě rychle podepisovaly na mé celkové zdravotní kondici. Bohužel mi však nedošlo, že tímto chováním dávám ostatním další munici, kterou samozřejmě následně neváhali proti mě použít. Najednou jsem byl tedy líná, asociální šiška s hrbem na zádech, která byla terčem posměchu celého města.

Díky těmto zkušenostem jsem své dětství doslova nenáviděl. Místo toho, abych si užíval nejlepší roky svého života, plné zábavy a nových zážitků, utápěl jsem se v depresích a temných myšlenkách, které by rozhodně nikoho v takto mladém věku neměly provázet. I přes to všechno nemohu tvrdit, že bych na základní škole neměl absolutně žádné přátele. Někteří z nich se dokonce staly mými nejlepšími přáteli a zůstali jimi dodnes. Byli to právě oni, kteří se starali o to omezené množství světlých okamžiků ve školních lavicích. Nesčetněkrát se během let snažili mi různými způsoby pomoci. Ať už šlo o probuzení lásky ke sportu nebo prosté pozvání ke společné aktivitě.

Pár jedinců mi skutečně dávalo najevo, že se mnou chtějí mít takříkajíc něco společného, jenže já jejich společnost v drtivé většině případů odmítal. Nevěřil jsem zkrátka nikomu a každého jsem podezříval z toho, že si ze mě chce akorát dělat legraci. Tímto přístupem jsem od sebe odháněl i ty opravdu vytrvalé přátele a jejich zájem logicky postupně upadal. Jsem si vědom toho, že jsem si za spoustu dalších problémů, které se na mě nabalily, mohl sám. Jenže šikana mě po všech stránkách zcela zničila a já to se všemi prostě řečeno vzdal.

Nový začátek?

S příchodem studia na střední škole, která se navíc nacházela v jiném městě, se nabízela ojedinělá příležitost začít tzv. od nuly a s čistým štítem. Byl jsem rozhodnutý nechat minulost minulostí a vstoupit mezi nový kolektiv jako znovuzrozený člověk. Představa to sice byla pěkná, ale zapomněl jsem pro to jaksi skutečně něco udělat. Je pravda, že jsem lehce pozměnil své vystupování a snažil se nedat najevo škody, které na mě základní škola zanechala, jenže všechno to byla pouhá maska. Stále jsem byl ten líný, shrbený Tom se šišatou hlavou, o které mimochodem nepadla řeč celé dva týdny.

Jednoho krásného dne se však spolužáci rozhodli pověsit na zeď obraz a při této příležitosti padla hláška o tom, že by na zatlučení hřebíčku mohli použít mou hlavu, protože přeci vypadá jako kladivo. Dva týdny jsem žil v představě, že všechno bude jinak a najednou jsem se ocitl zpět v té největší temnotě, která mě před tím provázela dlouhých devět let. Byl jsem na dně, netušil jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem si představit, že by se další čtyři roky mého života nesly v obdobném duchu. Abych ostatním nekřivdil, podobných poznámek jsem poté slyšel pouze pár a o nějakou šikanu se již v žádném případě nejednalo. I přesto se mi však vždy vybavily traumatické vzpomínky, kterých jsem se nebyl schopen zbavit.

Naštěstí jsem ve třídě poznal dobrého přítele, který dokázal odstartovat mou dlouholetou cestu ke sebezdokonalení. Právě díky němu jsem se začal poprvé v životě zajímat o cvičení a také o rozšiřování svých vědomostních obzorů. Můj život tak nabral zbrusu nový směr a já začal svou osobnost i tělesnou schránku měnit k lepšímu. Díky postupnému získávání nových pozitivních vlastností a rysů se mi konečně dařilo úspěšně získávat pozornost ostatních také něčím jiným než jen tvarem své hlavy.

Mělo to tak být?

Nejsem si jistý, zdali věřím v osud nebo něco podobného. Nikdy jsem se za příliš věřícího člověka nepovažoval, v posledních letech jsem v sobě však jistou spirituální stránku přeci jen objevil. Pomáhá mi alespoň do jisté míry vyrovnat se s některými traumaty minulosti a mnou prožitá šikana je zajisté jedním z nich. Na začátku jsem tvrdil, že pro mě není snadné o tomto tématu hovořit, dříve to však bylo naprosto nemožné. Psaní těchto řádků mi poskytuje příležitost se v klidu zamyslet a položit si jednu důležitou otázku? Kdybych měl možnost vrátit se do minulosti a něco na svém životě změnit, učinil bych tak?

Nesmírně lituji toho, že jsem na sobě nezačal pracovat mnohem dříve. Místo toho abych se sebou něco dělal a měnil věci k lepšímu, jsem se raději celou dobu litoval a proklínal okolní svět za jeho nespravedlnost. Kéž bych už tehdy přijal fakt, že zkrátka nežijeme v mírumilovné utopii a že o své místo je potřeba vlastními silami bojovat. Asi bych toho chtěl od svého mladého já až příliš. Každopádně nic z toho, co se stalo bych neměnil. Ačkoli to bude znít jako ohrané klišé, získal jsem díky tomu všemu obrovské množství zkušeností. Ano, bylo by fajn, kdybych se s krutou realitou setkal až o chvilku později a měl tak možnost si naplno užít své dospívání, ale co už.

Šikana mezi lidmi byla, je a pravděpodobně vždy bude. Někdo z ní povstane silnější, jiné může poznamenat na celý život. Část mého já tehdy umřela nadobro a je škoda, že se nikdy nedozvím, jak by vypadal můj životní příběh, kdybych onu šikanu nezažil. Mnohem důležitější však je, jaký je můj příběh nyní. A navzdory tomu, že bude navždy trošku šišatý, dělám nyní vše proto, abych jej mohl nakonec popsat zcela jiným slovem…

Epický!