Ležím si tak na gauči oddávajíce se své oblíbené, nutno podotknout opravdu produktivní činnosti několikahodinového bezduchého zírání do mobilu, když tu náhle si začínám všímat, že je se mnou něco v nepořádku. Nemluvím teď zrovna o samotné konzumaci zbytečného digitálního obsahu, to je téma na výhradně jinou diskuzi. Mám namysli nepříjemné fyzické příznaky, které plíživým tempem vyvstávají na povrch a se zaujmutím mé pozornosti nabývají stále větší intenzity. Bolest hlavy, pocit zvyšujícího se tlaku v končetinách, zrychlená tepová frekvence a to vše završené dobře známou poruchou srdečního rytmu. „A je to zase tady“. Leckoho jiného by tyto zdravotní komplikace možná lehce vyvedly z míry, avšak já jsem jimi za ta léta už ostřílený natolik, že jsem ihned věděl oč tu běží.
Od publikace mého posledního příspěvku uplynul již nějaký čas, což není vzhledem k mým odvěkým sklonům k prokrastinaci nic neobvyklého. Jenže tentokrát za to však nemůže pouhé vyhýbání se psacím povinnostem, ale především neschopnost vymyslet vůbec nějaké téma vhodné k podrobnějšímu zpracování. Nemohu říci, že bych byl zcela bez nápadu. Těch mi hlavou hýří spoustu, jenže vše je to bohužel jen zmatečná přehlídka neustále blikajících slov a bezvýznamných obrazců z nichž nedokážu nic pevně uchopit. Jako by mi něco bránilo se odlepit od startovní čáry a posunout se kreativně zase o krůček dál. Asi bych dokázal definovat hned několik těchto překážek, nyní je však všechny zaobalím do jednoho známého pojmu, kterým je tvůrčí blok, v němž se podle všech indicií již delší dobu nacházím.
A právě tento tvůrčí blok mě každým dnem více a více tíží. Nedokážu na něj přestat myslet, zároveň však nenacházím chuť ani odvahu se mu postavit čelem a pokusit se jej překonat. Co když mě nenapadne žádné téma? Co když dané téma nebude nikoho zajímat? Co když v polovině rozepsaného příspěvku zjistím, že jsem se dostal do slepé uličky a budu jej muset celý smazat? Co když, co když, co když… Otázky podobného ražení si pokládám neustále a ospravedlňuji si tím své až chorobné odkládání práce na dalším článku. Nakonec jsem touto cestou dostal sám sebe do takového stresového vypětí, že mi to mé tělo dalo najevo jediným způsobem, který na mě zaručeně platí. Začalo stávkovat.
Brát srdeční arytmii jako jediný účinný stimul k práci na svém vysněném projektu není zrovna ten nejzdravější přístup. Na druhou stranu mě konečně přinutila začít psát, takže asi děkuji. Ačkoli jsem tvrdil, že mě nějaké ty poruchy srdečního rytmu už jen tak nerozhodí, neužívám si je natolik, abych jim ještě svým chováním tzv. chodil naproti. Takový masochista zase nejsem. Rozhodl jsem se tedy bojovat ohněm proti ohni a pokusím se svůj tvůrčí blok odstranit psaním o tvůrčím bloku. Jestli tohle není ten nejvíc „meta“ námět, tak už opravdu nevím.
Zvoní budík, sedmá hodina ranní. Celý den volna je přede mnou a já jsem odhodlaný jeho převážnou část věnovat psaní. Nejprve si však musím ze svého pomyslného seznamu povinností odškrtnout trénink v posilovně, kam musím přijít v ideálním případě ihned po otevření, abych se tak vyhnul té největší špičce návštěvnosti. Po docvičení mě ještě čeká detoxikační odpočinek v sauně a fitness okénko mohu pro dnešek uzavřít. Nejvyšší čas vydat se domů a začít psát. Po cestě přemýšlím nad hrubou strukturou článku, bohužel mě ale nic nenapadá. Nevadí! Až dorazím domů budu se moci nerušeně koncentrovat. Po příchodu vybalím oblečení z batohu a hodím jej do prádelního koše. Ten už je téměř plný, rovnou jej tedy roztřídím a dám vše postupně prát. Tři hromádky špinavého oblečení, jeden cyklus trvající 90 minut. To zní jako ideální intervaly, které mohu vyplnit psaním. S notebookem sedám na gauč a otevírám textový dokument. Jde se na to!
Během hypnotizování prázdné stránky se začíná ozývat nepříjemné kručení v břiše. S otupujícím pocitem hladu se soustředím pouze na jídlo a myšlenky na práci jdou okamžitě stranou. Hlavou se mi míhají obrázky samých lahodných pokrmů, z nichž většinu bohužel nejsem schopen připravit. Alespoň něco jednoduchého si každopádně musím uklohnit. Má lednice však zeje prázdnotou a mně tedy nezbývá nic jiného než jít do obchodu. Když už tam mám namířeno, nakoupím toho více, abych si mohl uvařit na více dní. Po návratu domů se z původně plánované svačinky najednou přesouvám k přípravě krabičkové diety na celý týden. Nevadí! Psát mohu přeci během toho, až se budou všechny ingredience pomalu dusit pod pokličkou. S notebookem sedám na gauč, textový dokument je již otevřený. Jde se na to! Skutečnost, že jsem stále nejedl necháme stranou.
Sotva jsem se dotkl klávesnice, ozval se z koupelny otravný tón značící konec pracího cyklu. Zrovna teď, když už jsem chtěl konečně začít psát. No nedá se nic dělat. Ačkoli se běžně přemlouvám k věšení prádla několik hodin, v tuto chvíli neváhám ani vteřinu a odcházím se postarat o mokré oblečení. Nerad bych jej totiž nechal zatuchnout. Při letmém pohledu do koupelnového zrcadla zaujal mou pozornost již nějakou dobu značně zanedbávaný plnovous na mé tváři. Tohle musím okamžitě ostříhat. Nemohu se přeci vrátit ke psaní patřičně neupraven. Nejsem sice žádný zkušený lazebník i přesto si však dávám s každým vousem záležet. Po bezmála 45 minutách a vystřídání všech dostupných nástavců je hotovo. Konečně zase vypadám takříkajíc k světu. Opláchnout obličej, poklidit spadené vousy a honem zpět ke klávesnici. Když se tak rozhlížím po koupelně, uvědomuji si, že jsem již dlouho nevytíral podlahu. Naštěstí mám mop přímo po ruce, tak se do toho hned pustím. Ještě před tím však raději vydrhnu samostatně každou kachličku malým kartáčem, abych měl jistotu, že je vše opravdu čisté. V pravidelných intervalech také odbíhám do kuchyně zkontrolovat simultánně se odehrávající vysokou gastronomii známou také pod názvem přírodní kuřecí plátky s „uhem“ a rýží. To už je tolik hodin? Nevadí! Stále mám dostatek času na psaní. Vypínám sporák a s notebookem sedám na gauč. Textový dokument je stále otevřený. Jde se na to!
Nápady bohužel stále nepřicházejí a stránka zůstává i po půlhodině sledování blikajícího kurzoru prázdná. Nervozita stoupá a já nevědomky okusuji jeden nehet za druhým. Místo toho abych dál přemýšlel nad potenciálním obsahem článku, který se tak urputně snažím celý den rozepsat, začínám sám sebe utěšovat vnitřním monologem o tom, jak jsem byl dnes produktivní a nemusím tedy nyní na sebe být naštvaný kvůli tomu, že se mi nepodařilo napsat ani čárku. Nevadí! Zítra je přeci taky den. Po těch všech neodkladných domácích povinnostech začínám být unavený a stále více hladový. Zasloužím si večeři a odpočinek. Zavírám tedy notebook, nicméně textový dokument nechávám prozíravě otevřený tak, abych měl zítra ulehčenou práci a mohl úspěšně navázat tam, kde jsem dnes skončil.
Rád bych vám řekl, že je výše uvedený text záměrně dohnán do absurdna pouze pro potřeby tohoto článku, jenže nějak takto skutečně probíhala má sobota. Den, který jsem si původně celý rezervoval pro práci na novém příspěvku, dopadl nakonec tak, že jsem nevymyslel ani samotné téma. Vezmeme-li v potaz uklizený byt, vyprané oblečení, bezchybný plnovous a jídlo nachystané na týden dopředu, mohli bychom takovou sobotu považovat za vcelku produktivně strávený čas. Jenže já všechno dělal pouze proto, abych se vyhnul v onu chvíli jedinému důležitému úkolu, a to psaní. Neděli jsem s výjimkou ranního tréninku strávil pouhým čekáním na začátek nového pracovního týdne a notebook jsem se nenamáhal ani vzít do ruky. No a co všední dny? Během nich jsem samozřejmě psychicky i fyzicky velice vyčerpaný svým zaměstnáním a nemám dostatek volného času a energie na to, abych mohl v klidu psát. Nebo tak alespoň zní má nejčastější výmluva. Nezbývá mi tedy nic jiného než čekat na další víkend, respektive sobotu. Tentokrát už to určitě klapne. A navíc budu mít práci již značně usnadněnou, textový dokument totiž zůstal z minula otevřený.
Přestože jsem právě mluvil o úklidu jako o své oblíbené formě prokrastinace, musím přiznat, že ke psaní či už jakékoliv jiné kreativní činnosti potřebuji mít kolem sebe zkrátka pořádek. Neumím se totiž jen tak z ničeho nic přepnout do čistě tvůrčího režimu a ignorovat vše ostatní, ať už se to může zdát jakkoliv nepodstatné. Pramení to snad ze stresového vypětí nebo je to způsobeno poruchou pozornosti? Netuším, v čem přesně tkví jádro mého problému, mohu-li to tak vůbec nazvat. No vzhledem k tomu, že při psaní těchto slov myslím na připečenou mastnotu na indukční desce, kterou se mi ještě nepodařilo zcela vyčistit, tak ano, asi se jedná o drobný problém. A to mluvím o něčem, co je právě ukryto za zavřenými dveřmi kuchyně, nedej bože, aby to bylo přímo v mém zorném poli. Pouze z oné představy mi pulzuje žíla na čele. Nicméně jak se říká, každá mince má dvě strany. Ačkoli se tedy opakovaně nedokážu přinutit do práce na novém textu, alespoň je v mém bytě vždy dokonale uklizeno. Když nad tím tak přemýšlím, možná bych se měl vykašlat na psaní a založit si úklidový servis. Tak, plán B bychom měli.
Pouhé oku lahodící prostředí však ještě pro vytvoření mé dokonalé tvůrčí svatyně nestačí. Další neméně podstatnou část mého pracovního procesu tvoří hudební podkres. V dobách, kdy jsem ještě pracoval jako copywriter pro internetový obchod s výpočetní technikou, což bylo zároveň i mé první textařské angažmá, jsem měl možnost pozorovat míru své produktivity v souvislosti se sluchovými vjemy. Jednoznačně největší propady výkonnosti u mě nastávaly ve chvílích, kdy v naší sdílené kanceláři probíhaly hlasité diskuze mezi kolegy či hovory na zákaznické podpoře. Jak překvapivé. Tehdy jsem zjistil, že ať už se snažím sebevíc, nejsem schopen, ve snaze se soustředit, odfiltrovat jakékoliv mluvené slovo ze svého okolí. A tak i když svůj byt s žádnými kolegy nesdílím a neustále obsazená telefonní linka mě také trápit nemusí, například taková zvuková kulisa v podobě puštěné televize či rádia, při které mnozí rádi pracují, u mě nepřipadá v úvahu.
To však neznamená, že mám při psaní kolem sebe absolutní ticho a naslouchám pouze toku vlastních myšlenek. I to jsem několikrát vyzkoušel a většinou se v mé hlavě místo zajímavých nápadů zrodil pouze neřízený chaos. Jakožto nadšený fanoušek kinematografie jsem již odjakživa poslouchal filmové soundtracky. Ty ve mně vždy dokázaly vzbudit o poznání širší škálu emocí než klasická hudba a během jejich poslechu jsem schopen myslet mnohem více kreativně. Proto jsem tedy začal během psaní experimentovat s instrumentální hudbou, nejen tou filmovou, ale také meditační, ambientní či elektronickou. Ta zaměstnává mou mysl dostatečně na to, aby nespadla příliš hluboko do králičí nory, ale zbytečně ji nerozptyluje zpěvem. A zde narážíme na další překážku, která mě mnohdy od psaní odradí. Ne vždy se mi totiž podaří najít ten vhodný podkres pro daný okamžik, zpracovávané téma či mou aktuální náladu. Někdy ztratím tolik času neúspěšným hledáním, že mě nakonec opustí samotná chuť psát. V některých případech se mi to naopak podaří, ale po několika minutách zjistím, že je v oné skladbě jeden tón, který mě vytrhne z koncentrace a já jsem tak nucen se vrátit zpět na začátek celého procesu.
Byt uklizen, hudba zvolena, může se začít psát. Nebo snad ne? Tak jednoduché to bohužel není. I když se mi konečně podaří připravit vhodnou půdu pro zažehnutí mé kreativní jiskry, jsou tu stále dvě překážky, které mě výrazným způsobem omezují. Jednu z nich jsem si do své dráhy postavil vědomě sám již při zakládání těchto stránek. Tehdy jsem se totiž zapřísáhl, že zde budu používat pouze vlastnoručně vytvořené fotografie či obrázky, abych se tak vyvaroval případným potížím s porušením autorských práv a také abych dodržel jednotný vizuální styl. Ačkoliv se mi to prozatím celkem úspěšně daří, značně jsem si tímto rozhodnutím zkomplikoval práci. Společně se psaním nového článku musím tedy přemýšlet i nad jeho úvodní fotografií, a to bývá mnohdy časově náročnější než dokončení samotného textu. Sice se může zprvu zdát, že jde pouze o prosté zmáčknutí spouště fotoaparátu, nicméně pořízení jednoho snímku, se kterým jsem alespoň zčásti spokojen, představuje zdlouhavou anabázi neustálých změn kompozice, světelných úprav, přeostřování apod. V mnoha případech jsem navíc sám sobě „modelem“ a musím být tedy zároveň před i za objektivem.
Druhou překážku má na svědomí samotný WordPress neboli redakční systém, který používám ke psaní příspěvků a jejich následné publikaci. Součástí tohoto systému je funkcionalita, jenž hodnotí SEO psaného textu, respektive jeho optimalizaci pro internetové vyhledávače a celkovou čitelnost. Pro dosažení nejvyššího skóre, a tedy nejpřívětivějšího textu jak pro algoritmy i čtenáře musím splnit několik podmínek, z nichž některé dle mého názoru přímo odporují jakékoliv kreativní svobodě. Pro představu uvedu tři příklady těch nejvíce frustrujících:
Až doposud jsem se těmto podmínkám bezmezně podřizoval, abych dosáhl toho nejvyššího hodnocení a obdržel tak od WordPressu kýženého zeleného smajlíka. Přiznávám, že mi jeho získání na okamžik pošimralo dopaminové receptory, ale za jakou cenu. Mé texty by se jen stěží daly nazvat stručnými a pokud jste jen letmým pohledem zavadili o nějaký z mých předešlých článků, je vám asi jasné, že se často s oblibou vykecávám. Jsem si vědom toho, že v některých případech, jako jsou například prodejní texty, by byl takový způsob psaní nevhodný, nicméně zde se bavíme o osobním blogu, kde sdílím své zážitky a myšlenky, a to si zkrátka občas žádá poněkud obšírnější výklad. V honbě za usmívajícím se zeleným ksichtem jsem však všechny své dosavadní články psal s nasazenými pomyslnými okovy a velké množství informací jsem musel drastickým způsobem upravovat a redukovat.
Jako by autoři výše zmíněných podmínek usuzovali, že jsou čtenáři příliš hloupí na to, aby byli schopni přelouskat nějaký delší kus souvislého textu. Náš rozsah pozornosti je možná vlivem moderních technologií a sociálních sítí dosti poznamenán, i přesto si však myslím, že na tom nejsme ještě tak špatně abychom nedokázali přečíst více než jeden Tweet. Počínaje tímto příspěvkem tedy přestávám brát ohledy na jakákoliv svazující omezení a zdejší texty budu psát v takové formě, která mi umožní naplno vyjádřit vše, co mám zrovna na srdci. Jen se budu muset vyrovnat s novým přívalem červených smajlíků.
Když mě po několika týdnech plahočení se kreativní Saharou osvítila myšlenka sepsat článek na téma tvůrčího bloku, rozhodl jsem se v rámci příprav omrknout, co o něm píší ostatní. Po přečtení dvaceti příspěvků s názvem typu „X osvědčených rad, jak odstranit tvůrčí blok“ jsem si uvědomil, že se za mým hledáním inspirace ukrývá má stará známá Nemesis jménem prokrastinace. Jako bych snad čekal, že v nekonečném seznamu tipů a triků naleznu „ten pravý“, který mě jako zázrakem vysvobodí z mé spisovatelské letargie. Naštěstí už jsem byl ze sebe a svých výmluv znechucen do takové míry, že jsem sám sebe přesvědčil přestat číst cizí práce a konečně začít dělat tu svou. Ještě, že jsem nemusel otevírat nový textový dokument, kdo ví, jestli by mě totiž překážka v podobě dvou kliknutí místo jednoho neunavila natolik, že bych byl nucen psaní odložit zase na jinou, vhodnější chvíli.
Ačkoliv si napříč celým tímto článkem ze sebe tak trochu ironicky dělám legraci, pravdou zůstává, že mi v oblasti kreativní tvorby chybí potřebná disciplína a spoléhám se zde pouze na motivaci. Ta sice může být pomocnou hnací silou v již zaběhnutém návyku, avšak jak už moc dobře vím, na vytvoření nového sama nestačí. Po přečtení několika seberozvojových knih, za jejichž koupi bych měl očividně požadovat refundaci, mi utkvělo v hlavě pravidlo, podle kterého byste měli při zbavování se špatného návyku, postavit mezi něj a sebe co nejvíce překážek a při budování dobrého návyku naopak odstranit i tu sebemenší překážku mezi vámi. Vzhledem k tomu, co jsem tu napsal to však vypadá, že jsem si ono pravidlo vyložil tak trochu opačně. Celý život tvrdím, že je psaní jednou z mých největších vášní, a dokonce si odvážím říci, při vší skromnosti mně vlastní, že k němu mám i talent. Čím to tedy je, že po všech těch letech mám celkově napsaného textu jako šafránu? Lhal jsem snad všem okolo? Nebo ještě hůř, sobě samotnému?
Během psaní jsem krátce uvažoval nad tím, že bych zkusil použít některé z internetových rad k odstranění svého bloku a posléze bych zde uvedl ty, které mi pomohly. Nad každou jsem se však jen potutelně pousmál, jelikož jsem zjistil, že jsem téměř všechny již v minulosti sám aplikoval, nutno říci bez úspěchu. No dobře, uznávám, že možná jedna z nich má přeci jen něco do sebe. Ať už jsem otevřel kteroukoliv stránku, všude byla uvedena jedna a ta samá rada, a totiž, že bych měl psát každý den, i když zrovna nevím o čem. Klidně i samotné myšlenky, jako zápis do deníčku. I kdyby z toho nemělo být nic použitelného, důležité je, neupustit od samotného návyku psaní. Každopádně i během vylévání zdánlivých nesmyslů na papír se může v hlavě nakonec zrodit nějaký zajímavý námět. A přesně to se mi stalo v průběhu psaní tohoto článku. A nejen to. Dokonce jsem se chvílemi nemohl dočkat až dopíšu poslední větu a budu se moci přesunout na nové téma. Otázkou však zůstává, zdali se nejedná opět o pouhou krátkodobou motivaci. Pokud ano, je potřeba ji využít, dokud mě zase neopustí. Tak tedy na viděnou u dalšího příspěvku.
Nejdříve však musím jít vyčistit tu indukční desku.