Na zkušenou: Island

Už je tomu více než šest měsíců, co jsem si svázal do ranečku svých pár švestek a vyrazil vstříc novému dobrodružství na Island. V tuto chvíli není jisté, jak dlouho budu ještě v této zemi přebývat, a tak jsem se rozhodl svou vůbec první zkušenost se životem v zahraničí raději shrnout už nyní. S myšlenkou přestěhovat se alespoň na chvilku mimo naší českou kotlinu jsem si pohrával již od konce středoškolského studia, kdy tak právě někteří z mých přátel učinili. Já však tehdy nenašel dostatek odvahy a dlouhá léta jsem sám sebe pouze chlácholil představou o tom, že to jednoho dne vyjde. A ejhle, ono to přeci jen vyšlo.

A kdy že nastal onen kýžený zlom? Loni v prosinci, kdy jsem oslavil devětadvacáté narozeniny a vzápětí si uvědomil, že mě čeká poslední rok před vstupem do již třetí dekády mého života. Přesvědčení o tom, že budu ve třiceti letech umírajícím kmetem mě naštěstí již opustilo, i když s humornou nadsázkou to tvrdím stále. To však nemění nic na faktu, že mi bude prostě a jednoduše třicet. V tomto věku už jsem chtěl mít svůj život, co se týče budoucnosti, kariéry, či financí vyřešený nebo přinejmenším slibně nalajnovaný. To se však nestalo.

Ano, je pravdou, že jsem posledních pár let života investoval většinu energie do zlepšení svého nalomeného zdraví a v ohledu dalších důležitých otázek už zkrátka nebylo z čeho brát. Na druhou stranu jsem si také vědom svých schopností a vím, že jsem toho i přes všechna úskalí mohl dokázat více. Bylo tedy jasné, že musím před dovršením třicátého roku stihnout alespoň jednu velkou věc a dlouho odkládaný život v cizí zemi byl jako první na řadě.

Země splínu a drahoty

Ačkoli jsem nad prací a životem v zahraničí uvažoval více než deset let, nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že se mou první destinací stane právě Island. Ve mnoha věcech je totiž bájná země ohně a ledu doslova na opačném konci spektra, co se mých představ o ideálních životních podmínkách týče. Jedním z nejdůležitějších faktorů, který již od nepaměti dramaticky ovlivňuje stav mého mentálního rozpoložení je počasí. Mé tělo i mysl vyžaduje k maximální spokojenosti teplo a prosluněnou, blankytně modrou oblohu bez mraků, čemuž se mi ve zdejších končinách příliš nedostává. A to ani během letních měsíců.

Díky svému únorovému příletu jsem už měl možnost zažít i kousek zimního období a povím vám, že mi to bohatě stačilo k tomu, abych věděl, že prožít zde celou zimu od počátku do konce by pro mě bylo opravdu hodně náročné. To je také jeden z důvodů, proč bych nejraději v brzké době vyměnil Island spíše za nějakou jižněji položenou lokalitu. Vzhledem k mým výše zmíněným klimatickým preferencím se celkem logicky nabízí otázka, proč jsem tedy vůbec odcestoval na Island, ačkoli jsem přeci musel tušit, co mě zde čeká.

Odpověď je vcelku pragmatická. Jeden z mých nejlepších přátel tu již více než rok žije a díky jeho pomoci jsem měl tedy logistickou stránku stěhování značně usnadněnou. Bez něj by se Island na mém seznamu potenciálních kandidátů pravděpodobně ani neobjevil. A to nejen vinou nepřízně počasí, ale v další řadě také kvůli vysokým cenám, které tu všeobecně a zejména tedy v oblasti „zdravých“ potravin panují. To pro takového jedlíka s bohatým apetitem, jako jsem já, představuje dosti výraznou překážku. Má to však i svou světlou stránku. Drahé potraviny mě totiž donutily více přemýšlet nad strukturou mého jídelníčku, který tu jednoho dne rozeberu podrobněji.

Bezesné noci

Se zdejšími vyššími cenami jsem počítal již při plánování svého odletu, a tak mě tato skutečnost až tolik nezaskočila. Tou nejdražší a nejcennější komoditou se nakonec ukázal být spánek. S určitou mírou nespavosti se střídavě potýkám již asi třetím rokem, teprve na Islandu jsem však začal pociťovat negativní účinky s ní spojené. Bez jakékoli nadsázky by se dalo říci, že jsem zcela zapomněl, co spánek znamená a jaké to je se ráno probudit a cítit se odpočatě. Což je dost paradox vezmu-li v potaz fakt, že prvních pár dní po příletu jsem spal jako dudek. A to i navzdory tomu, že jsem měl ustláno na nepohodlném gauči, o němž byste rozhodně doporučení devíti z deseti chiropraktiků neslyšeli.

Možná to bylo čerstvou změnou prostředí, euforií z nového dobrodružství, nebo prostě tím, že jsem byl obklopen dobrými přáteli, kteří mi na překlenovací období mezi nalezením vlastního bydlení poskytli potřebný azyl. Po dvou týdnech jsem se přestěhoval do pěkného bytu ke slečně, která zrovna hledala náhradu za svého bývalého spolubydlícího. Kdybych však tušil, jaké problémy to s sebou přinese, nikdy bych na její nabídku nepřistoupil. Byt byl doslova protkán negativními faktory, které znemožňovaly jakoukoli snahu o kvalitní spánek a i přesto, že se mi spoustu z nich podařilo postupem času eliminovat, stále se mi alespoň o dvou nepřerušených hodinách spánku může pouze zdát. Tedy vlastně nemůže.

Nedostatek spánku si rychle začal vybírat svou daň. Chronická únava, podrážděnost, depresivní stavy, bolesti hlavy a především častější výskyt srdečních potíží. To vše v kombinaci s fyzicky náročnou prací, kterou tu nyní vykonávám nesplňuje zrovna ideální předpoklady ke zlepšení mého zdravotního stavu a celkové kvality života, o které již třetím rokem tolik usiluji. Tím momentálně nejvážnějším důvodem k opuštění Islandu je tedy spánek. Žít půl roku bez něj už se mi zdá zkrátka jako příliš dlouhá doba.

Poprvé na place

Jelikož jsem stále neobdržel slíbené peníze od nigerijského prince, byl jsem nucen si v Reykjavíku co nejdříve najít práci, díky které bych mohl své islandské dobrodružství financovat. Mé nároky při výběru zaměstnání byly na rozdíl od české domoviny minimální, a tak jsem byl ochoten nastoupit kamkoli, jen abych si zde zkrátka mohl dovolit žít. Na začátek mi tedy přátelé díky svým známostem pomohli získat práci pikolíka v jednom z nejznámějších barů v samotném centru Reykjavíku. Oblast pohostinství mě sice nikdy nelákala, v onu chvíli by však nebylo rozumné takovou nabídkou pohrdnout, a navíc jsem byl rád, že jsem měl již tak brzy po příletu zajištěný pravidelný příjem.

Během první zkušební směny jsem byl přirozeně nervózní, zejména kvůli neznalosti prostředí a nabízeného sortimentu. Naštěstí mým jediným úkolem onoho večera bylo pouze nasávat atmosféru a sledovat dění, takže ze mě tíha okamžiku velice rychle opadla. I přesto jsem však pouze zastupoval násadu od koštěte opřenou o roh místnosti, jen lépe oblečenou. Druhá směna se už nesla ve zcela opačném duchu a já z ní byl doslova nadšený. Kvůli menšímu náporu hostů mi byla dána příležitost točit pivo, a dokonce připravovat i jednoduché drinky. Čas hezky plynul a já se za barem chvílemi otáčel jako hotový profesionál.

Nevýhodou oněch dvou večerů však byla zkrácená pracovní doba. Kvůli brzkému odchodu jsem totiž neměl možnost zažít ten skutečný ostrý provoz. Během dalších směn se tak naplnily mé obavy, kvůli kterým jsem se nikdy do podobných zaměstnání příliš nehrnul. Kombinace dlouhých večerů beze spánku a až neuvěřitelně intoxikovaných štamgastů ze mě postupně vysála téměř všechnu životní energii. Mě tělo mi začalo dávat najevo, že se s nabouraným biorytmem a přemírou stresu není ochotné srovnat a bylo tedy jasné, že si co nejdříve musím najít jiný zdroj obživy.

„Tak tady mě máte!“

Blížil se víkend a s ním i další dvě směny v baru. Během rutinního ranního strečinku, který u mě zároveň plní funkci meditační seance, jsem se snažil přijít na způsob jakým své zaměstnaní rychle změnit. Opravdová zoufalost mě nakonec přinutila k radikálnímu kroku, který jsem ještě nikdy v životě neučinil. Posbíral jsem v sobě všechny možné zbytky odvahy a sebevědomí, vzal jedinou tištěnou kopii svého životopisu a vyrazil do ulic s cílem získat nějaké nové angažmá. Jakýkoli neúspěch jsem si v onu chvíli nikterak nepřipouštěl. Bylo mi vcelku jedno o jakou práci se bude jednat, mými pouhými dvěma požadavky byly normální pracovní doba a krátká vzdálenost od aktuálního bydliště.

Jako první jsem si to namířil do jednoho z největších supermarketů vzdáleného asi pět minut chůze. Často do něj chodím nakupovat a pokaždé zde vidím vysoký počet zaměstnanců, což mi dodávalo jakousi naději k úspěchu. Jednoho z nich jsem si tedy vyhlídl a požádal ho, aby mě zavedl k manažerovi, který zrovna vypomáhal o pár uliček vedle. Přistoupil jsem tedy k němu a nebojácně se jej zeptal, zdali pro mě nemá nějakou práci, načež stručně a jasně odpověděl: „Ano, spoustu.“

Tento okamžik byl z pohledu mého osobního růstu obrovským milníkem. Někomu se to možná může zdát jako maličkost, ale já byl na sebe neskutečně hrdý za to, že jsem se k něčemu takovému vůbec odhodlal, navíc v cizím jazyce, ve kterém nezním zrovna sebejistě. Každopádně manažer si tedy vzal můj životopis, sdělil mi, že si jej podrobně prostuduje a nejpozději do dvou dnů se mi ozve. Asi za hodinu po mém příchodu domů mi zazvonil telefon. „Dobrý den, Tome. Mám pro vás pozici řidiče, od pondělí můžete začít. Máte zájem?“ Neváhal jsem ani vteřinu a nabídku přijal. Kéž by to takto jednoduše probíhalo pokaždé.

Navždy řidičem?!

Když jsem šel žádat do onoho supermarketu o práci, vůbec jsem netušil, že provozují také internetový obchod s rozvozem potravin, a tak mě ani nenapadlo, že bych tam nakonec mohl pracovat jako řidič. Ve výsledku jsem za to však rád, jelikož nejsem alespoň celý den zavřený na jednom místě a pracovní doba v terénu rychle utíká. Zkušenosti s rozvozem už jsem díky dřívější práci na poště měl, stačilo si tedy pouze zvyknout na nové prostředí. Systémově zde navíc fungují věci podstatně lépe, čímž odpadlo mnoho nedostatků, kvůli kterým jsem poštu kdysi opustil.

Upřímně řečeno se nejedná o zaměstnání, na které bych byl nějakým způsobem hrdý a rozhodně nemám v plánu v něm setrvat déle, než bude nutné. V současné situaci však nemám příliš na výběr. Nedávno jsem si při pohledu na svůj životopis uvědomil, že jsem se v roli řidiče tak trochu zaškatulkoval a s každou další podobnou pozicí klesá pravděpodobnost, že bych se z této škatulky někdy dokázal vymanit. Tím nechci říci, že bych na práci řidiče shledával vyloženě něco špatného a očividně existují důvody, kvůli kterým se k ní i po letech stále vracím.

Přeci jen si však svou ideální profesní dráhu představuji jinak, což je z mé kreativní tvorby na těchto stránkách více než zřejmé. Psaní textů, tedy jediná druhá oblast, ve které bych se reálně mohl díky předešlé praxi uplatnit však momentálně připadá v úvahu pouze v českém jazyce. A to představuje na Islandu poněkud zásadní překážku. Pokud se tedy rozhodnu svůj zdejší pobyt prodloužit, nezbude mi zatím nic jiného, než setrvat za volantem a psaní se věnovat pouze na svém blogu a dál nabízet své služby textaře přes oceán, zpět do své rodné země.

Jazyková bariéra

Již delší dobu žiji v domnění, že mám-li v kreativní oblasti něčeho významného dosáhnout, budu muset začít tvořit obsah v anglickém jazyce. Na jedné straně je pravdou, že by se mi tak zpřístupnil mnohonásobně větší potenciální trh, možná je to však pouhá výmluva, kterou si odůvodňuji svůj dosavadní neúspěch na českém rybníčku. Tak jako tak bych chtěl být schopen jednoho dne psát texty podobné úrovně i mimo hranice své mateřštiny. To, že se mi tak i na sklonku druhé dekády života stále ani zdaleka nedaří mě však velice trápí. Především vezmu-li v potaz skutečnost, že mé studijní výsledky v angličtině byly vždy excelentní.

Jenže školní prostředí se od reálného světa zásadně liší. Navíc jsem od své poslední univerzitní přednášky neměl důvod ani potřebu anglický jazyk použít, a tak mé mozkové zavity za těch bezmála deset let poněkud zrezivěly. Naposloucháno mám díky počítačovým hrám a originálnímu znění filmů a seriálů více než dost a dovolím si tvrdit, že jsem v tomto ohledu téměř na vrcholu. Pouhým poslechem se však psaný ani mluvený projev nezlepšuje. Tak bohužel lidský mozek nefunguje a jediným osvědčeným řešením je zkrátka cizí jazyk aktivně používat.

To bylo také tou hlavní motivací k přestěhování se na Island. Zde totiž mluví anglicky úplně všichni, včetně batolat i starousedlíků. Nejsem zde však pod takovým tlakem, co se úrovně jazyka týče, jaký bych cítil například v Anglii či Spojených státech. I když se mi podařilo po půl roce odbourat tolik svírající strach i stud a jsem si vědom jistého pokroku, stále si v některých situacích připadám jako naprostý troglodyt. Na rozdíl od češtiny, ve které si vyloženě hraju se slovy, v angličtině se na nějakou erudovanou konverzaci bohužel nezmůžu. Anglického obsahu se ode mě v dohledné době tedy nedočkáte.

Ve zdravém těle ztrápený duch

Pokud bych měl zvolit jediný důvod k mému setrvání na Islandu, byl by jím jednoznačně potenciál ke zdravějšímu životnímu stylu, který mi tato země nabízí. Již od útlého věku trpím velice silnými alergiemi, zejména na prach, pyl, roztoče a zvířecí srst. Lidé z mého okolí by mohli potvrdit, že není dne, kdy mě nepotkáte s kapesníkem u nosu a především během letního období jej nestíhám mezi jednotlivými kýchnutími ani vracet zpět do kapsy. V České republice mi zkrátka alergie dosti výrazným způsobem komplikují život a Island mi v tomto ohledu nabídl vysvobození, o kterém se mi dříve ani nesnilo. Věčně ucpaný nos, slzivé oči a svědivá pokožka jsou minulostí a já si konečně po dlouhých letech trápení mohu dovolit vyjít ven bez kapes plných papírových kapesníčků.

Absence alergií je však pouhou špičkou ledovce. Jakožto fitness nadšenci a fandovi biohackingu mi Island otevřel zcela nové možnosti. Moderně vybavené posilovny se zde nachází téměř na každém rohu a jejich nedílnou součástí jsou kromě velkého množství strojů a stanovišť i plavecké bazény, relaxační vířivky, ledové kádě, sauny a spousta dalších vychytávek, díky kterým jsem mohl svým tréninkům dodat zcela nový rozměr. A to vše za cenu běžného členství, jaké bych zaplatil u nás. Již od svého příletu se tedy pravidelně oddávám ledovým koupelím či saunování a v reálném čase pozoruji na svém těle prokazatelné pozitivní účinky.

Mou snahu o zlepšení zdravotního stavu mi však podkopává poněkud ztrápená mysl. Každý den mě tíží poměrně silný stesk po domově, rodině a přátelích. Asi bych se trápil o něco méně, kdyby mě od nich dělila nějaká rozumná dojezdová vzdálenost, jenže z Islandu se autem do Čech tzv. jen tak na otočku bohužel nedostanu. Naštěstí zde nejsem úplně sám a mohu se tak v nejhorších chvílích obrátit na ostatní členy české výpravy, kteří mě vždy dokáží spolehlivě rozveselit.

Zůstat či nezůstat?

Tak to je asi to největší dilema, které momentálně řeším a bohužel na něj nejsem stále schopen nalézt odpověď. Neustále zvažuji výhody a nevýhody, přemítám nad negativními i pozitivními zážitky a misky vah se tak každou chvíli přesouvají z jedné strany na druhou. Nikdy však nezůstanou v jedné pozici natolik dlouho aby mi v mém rozhodování nějak výrazně pomohly. Tento příspěvek píšu zrovna během své dovolené v Čechách a vidím kolem sebe spoustu důvodů, proč už se na Island nevracet. Jsem si ale také vědom těch, kvůli kterým se vrátit musím.

Abych byl upřímný, nechávám vše nyní tak trochu v rukou osudu. Před odletem do Čech jsem musel kvůli změnám nájemní smlouvy opustit byt a všechny věci mám nyní uložené u svých přátel, kteří mi po návratu znovu poskytnou na přechodnou dobu potřebné útočiště. Ačkoli si toho nesmírně vážím, nerad bych je svou přítomností obtěžoval přehnaně dlouho, a tak jsem si na hledání nového bydlení stanovil maximální lhůtu jednoho měsíce. Se svým nadřízeným v práci mám stejnou dohodu, takže v případě neúspěchu budu moci bez jakýchkoli závazků na konci října svůj pobyt na Islandu ukončit.  

I když mám stále relativně dost času na hledání, je tu několik faktorů, které při něm musím zohlednit. Obsah tohoto příspěvku naznačuje, že nejsem na Islandu až tak moc šťastný a nejsem tedy ochoten obětovat úplně vše, abych zde mohl za každou cenu zůstat. Pokud se tedy nesejdou mé požadavky týkající se především výše nájmu, lokality a spolubydlících, zkrátka své islandské dobrodružství ukončím a vydám se opět vstříc novému. Díky čerstvě nabytým zkušenostem jsem se zbavil zbytečných obav ze života v zahraničí a již tedy nemusím otálet dalších deset let, než vyrazím za prací do nějaké další zajímavé destinace. Každopádně ať už na Islandu zůstanu či nikoli, nepochybně se to zde brzy dozvíte.

🇮🇸 Bless, bless! 🇮🇸