„Již nyní si dovolím tvrdit, že bude letošní rok splňovat nově nastolený trend a zaujme tak v konečném hodnocení opět pozici nejlepšího období mého života.“ Když jsem kdysi touto větou uzavíral úvodní příspěvek tohoto blogu, měl jsem za sebou bezmála celou první polovinu roku 2022. S mírným údivem ve tváři nyní oceňuji svůj tehdejší optimismus, kterým jsem při psaní těchto slov oplýval. Při zpětném ohlédnutí musím totiž přiznat, že se prvních šest měsíců loňského roku neneslo v zase až tak veselém duchu. Na druhou stranu se možná jedná o jistou známku mého osobního růstu, kdy jsem se po dlouhých letech konečně vzdal role zarytého životního pesimisty, a tak mi i období bez výraznějších úspěchů stačilo k relativní spokojenosti. Především jsem se však rozhodl pojmout první půlrok jakožto odrazový můstek k zahájení své dosud největší fáze seberozvoje. V dnešní rekapitulaci roku 2022 se tedy pokusím vyzdvihnout ty nejvýznamnější okamžiky, ať už pozitivní či negativní, které mě v mé pouti životem posunuly opět o značný kus dále, doufaje tím správným směrem.
Jako již tradičně byl začátek roku v mém podání poněkud rozpačitý. Odjakživa patřím spíše mezi letní tvory, a tak mi dlouhé zimní měsíce strávené pod oblohou o padesáti odstínech šedi, bez špetky slunečního svitu příliš neprospívají. Zejména prosincové dny nesoucí se ve znamení největších komerčních svátků na mně zanechávají každoročně hluboké šrámy a já vždy nedočkavě vyhlížím okamžik, ve kterém hodiny konečně 31. prosince odbijí půlnoc. Během zimy na přelomu let 2021 a 2022 bylo navíc vše umocněno přetrvávajícími zdravotními komplikacemi, kdy jsem se v krátkém časovém sledu musel potýkat s angínou, covidem i jícnovým refluxem. Také jsem tehdy ještě stále pracoval na poště, což jak si asi dokážete představit není během vánočního období zrovna procházka růžovým sadem.
Je však nutno podotknout, že jsem během nejnáročnějšího vánočního provozu pracoval pouze jako řidič a zásilky koncovým zákazníkům jsem nedoručoval. Mou pracovní náplní bylo vyzvedávání balíků z firem a jejich následné svážení na pošty. Na rozdíl od klasických doručovatelů jsem tedy nemusel hledat každý den nové adresy, stokrát vystoupit z auta nebo se trápit odpovědností za vybrané peníze. Díky stálému počtu firem jsem se mohl víceméně spolehnout na pevnou pracovní dobu, kterou jsem nutně potřeboval pro vytvoření nějakého zdravého režimu a osobní rutiny.
Dle slov mého tehdejšího nadřízeného jsem však byl na tuto práci až příliš dobrý a na konci ledna se rozhodl mě přeci jen přesunout na post doručovatele. Tento krok však odstartoval mou celkovou nechuť ke dříve klidnému zaměstnání. Stabilní pracovní doba byla rázem pryč, počet zastávek se zněkolikanásobil a starosti neustále přibývaly. Když jsem si nakonec kvůli neustálému nastupování a vystupování přivodil potíže s mou líným dětstvím už tak dost poznamenanou páteří, rozhodl jsem se své působení na poště ukončit. Mou prioritou bylo totiž své tělo a mysl zlepšovat, a to za takových podmínek již nebylo možné.
Ať už byly poslední týdny strávené na poště sebevíc náročné, podařilo se mi všechny překážky zvládnout. Vděčím za to především jedné velice významné události, jejíž vidina mě poháněla kupředu jako bájná fata morgána. Již několik měsíců jsme měli se třemi dalšími členy našeho rodinného klanu v plánu vydat se koncem května na proslulou Svatojakubskou cestu napříč Pyrenejským poloostrovem. Dlouhých sedm let od samé integrace do pracovního koloběhu jsem nebyl na žádné dovolené, a tak jsem se na tuto formu aktivního odpočinku s rodinou neskutečně těšil.
Za předešlé tři roky, během kterých se mi podařilo obnovit poněkud oslabené rodinné vazby s jednou stranou svého příbuzenstva, jsme zažili mnoho legendárních okamžiků, jenž mi zůstanou již navždy uchované v paměti. Rozhodnutí podniknout společně onu několikaset kilometrů dlouhou pouť pro mě představovalo jakýsi dosavadní vrchol našeho přátelství a já se nemohl dočkat toho, co všechno nás během ní potká. O tom, jak naše výprava nakonec dopadne se mi však nesnilo ani v těch nejhorších nočních můrách. Již po pár dnech se naše posádka kvůli ponorkové nemoci a vyhrocenému konfliktu rozpadla a zpět do Čech jsme již odlétali každý jiným letadlem. Od té doby jsme se neviděli a někteří z nás spolu dodnes ani nepromluvili.
Často se v myšlenkách vracím do onoho osudného dne a představuji si, co všechno jsem mohl udělat jinak aby k tak katastrofálním následkům vůbec nedošlo. Ačkoli mě osobně se rozepře zprvu netýkala, mrzí mě způsob, jakým jsem se při ní zachoval. Místo toho, abych se pokusil konflikt uklidnit v samotném zárodku, pouze jsem nečinně přihlížel a následně zvolil taktiku útěku bez rozloučení. Díky této zkušenosti jsem si uvědomil, že i ve svém „pokročilém“ věku nejsem stále schopen v sobě najít odvahu, abych čelil některým složitým situacím a je tedy nezbytně nutné na tomto svém nedostatku dále pracovat.
Výše zmíněný neúspěch jsem přijal jako důležitou lekci a zároveň impulz k učinění několika životních změn. Nejprve jsem se rozhodl otestovat svou pevně vyvinutou slabou vůli a naordinoval si svou dosud nejdelší abstinenci od alkoholu. Během 155 dní jejího trvání jsem se účastnil několika společenských akcí, ve kterých bych si dříve sám sebe nedokázal bez jediné kapky tekuté kuráže ani představit. Vyvrátil jsem v sobě dlouho zakořeněný mýtus a přesvědčil se o tom, že jsem přeci jen schopen užít si naplno interakci s okolním světem pouze s nealkoholickým nápojem. Věděl jsem však, že není v mých silách vyhýbat se alkoholu až do konce svého bytí. Bylo tedy zapotřebí si k němu vybudovat jakýsi zdravý vztah, kdy nebudu jeho konzumaci zneužívat, ale také si ani vyčítat sklenku dobrého „božolé“ při setkání s přáteli.
Mé tělo nezatížené alkoholem bylo také najednou schopné mnohem lepších sportovních výkonů a efektivnější regenerace. Ne, že bych si tohoto „převratného“ faktu nebyl vědom i předtím, každopádně bylo příjemné na sobě něco takového pozorovat. Pravidelné tréninky v posilovně byly samozřejmostí, já byl ovšem více hrdý na opětovné zařazení běhu do svého režimu. Kvůli potížím se srdečními palpitacemi, které se zejména při vysoké intenzitě vyskytují častěji, jsem však musel k této činnosti přistupovat velice obezřetně. Pořídil jsem si tedy sportovní hodinky, abych měl neustálý přehled o své tepové frekvenci a mohl podle ní korigovat své tempo. Omezen drobným handicapem sice nejsem schopen dosáhnout žádných úctyhodných výkonů, každopádně jsem rád, že jsem nemusel běh eliminovat ze svého života úplně. Občas si postesknu nad vzpomínkami na své mládí, kdy jsem mohl sportovat bez nutnosti ohlížet se na jakékoliv zdravotní omezení a namísto toho jsem zdravým pohybem opovrhoval. To už je naštěstí minulost.
Ačkoliv jsem poměrně hrdý na pozitivní změny, kterých se mi podařilo v oblasti mé fyzické kondice a celkového zdravotního stavu dosáhnout, má největší pozornost se upínala především na rozšiřování mých obzorů. Kolem sebevzdělávání jsem začal lehkými krůčky našlapovat již předloni, nicméně teprve během roku 2022 jsem mu plně propadl. Mé školní záznamy jasně dokládají, že jsem nikdy mezi oddané fanoušky studia rozhodně nepatřil, avšak touha přijít na kloub nepříjemným zdravotním potížím ve mně přeci jen zažehla potřebnou jiskru. Vše začalo rozhodnutím nespoléhat se pouze na lékařskou péči a převzít zodpovědnost za své zdraví, díky čemuž jsem si nakonec nevědomky otevřel dveře do fascinujícího světa biohackingu, jemuž se zde plánuji v budoucnu věnovat podrobněji.
Dlouhé hodiny jsem trávil na internetu hledáním nejrůznějších zdrojů lékařských informací, čehož si samozřejmě algoritmy sociálních sítí velmi rychle všimly a začaly mi následně servírovat nepřeberné množství zajímavého obsahu z oblastí zdravého životního stylu, stravování, fitness apod. Spotify pro mě přestalo plnit funkci pouhého přehrávače hudby a stalo se bezednou studnicí podcastů jejichž každodenním poslechem oprašuji svou šedou kůru mozkovou. YouTube, které nejen svými zvířecími kompilacemi dlouhá léta komplikovalo můj nekonečný boj s prokrastinací, začalo sloužit jako databáze edukativních videí, přednášek a nových vědeckých poznatků.
Postupem času jsem tak objevil spoustu uznávaných jmen napříč mnoha obory a studium jejich práce se stalo mým novým koníčkem. Knihy těch jejichž vědomostí a výzkumu si nejvíce vážím, dnes dokonce zdobí police mé skromné knihovny. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se ještě na stará kolena začnu věnovat četbě tištěných svazků, nevěřícně bych kroutil hlavou. A co teprve, že mě jednoho dne začne bavit vzdělávání. A přeci se tak stalo. Bylo k tomu zapotřebí pouze nalezení zajímavého oboru a motivace, tedy dvou faktorů, které jsem kdysi na univerzitě bohužel postrádal.
Řád, režim, pravidla, autorita. Výrazy, které byste ještě před pár lety v mém slovníku hledali jen stěží a při jejichž vyřčení by se mi do úst vrátilo drobné množství žaludečních šťáv. To však bylo ještě v dobách, kdy u mě převládala má proti systému se vymezující anarchistická a výhradně pesimistická povaha. Dlouho jsem si naivně myslel, že se s takovým přístupem dostanu v životě tzv. daleko, ale asi je vám všem jasné, kde jsem nakonec skončil. Naštěstí však i u mě nastalo vítané vystřízlivění a já si uvědomil, že chci-li svému životu dát skutečně nějaký smysl a přestat bloudit pouze od jednoho neúspěchu k druhému, budu do něj muset výše zmíněné pojmy přeci jen zakomponovat.
Po stovkách hodin nastudovaného materiálu, již obohacen značným množstvím znalostí jsem se tedy pokusil o vytvoření jistých pravidel jakožto základního stavebního kamene pro sestavení sofistikovanější denní rutiny, která mi dosud scházela. Na dveře svého pokoje jsem vylepil několik archů popisovatelné bílé fólie a v několika bodech definoval svou představu ideálního dne. Jako hlavní motivace mi sloužila především myšlenka jejímž duchovním autorem a hlavním propagátorem je instruktor speciálních vojenských jednotek a expert na bojová umění Tom Kier.
Představte si, že každé ráno dojde k vytvoření vašeho identického klonu, se kterým se na konci dne musíte utkat v souboji na život a na smrt. Vy máte možnost sami sebe jakýmkoliv způsobem zdokonalit, váš klon nikoliv. Pokud tedy do onoho osudného souboje nastoupíte, byť jen o setinu procenta silnější, chytřejší, zkušenější, či zdravější, vyhrajete. Tato prostá, zato však velmi efektivní filozofie mi pomáhá docílit věcí, které ze mě každý den činí krapet lepšího člověka. Až se tedy zítra ráno probudíte, myslete na to, že večer budete muset zabít svůj klon. Co všechno jste ochotni udělat pro to, abyste vyhráli?
Má rekapitulace roku 2022 by nebyla kompletní, aniž bych se alespoň okrajově nezmínil o svém pravděpodobně nejintenzivnějším filmovém zážitku v životě, jakým byla premiéra snímku Top Gun: Maverick. Tomu jsem již dříve věnoval separátní článek a nemá tedy smysl tentokrát zabíhat do přílišných detailů. Alespoň pár slov si však tento klenot novodobé kinematografie zaslouží. Vždyť právě díky němu jsem překonal svůj dosavadní rekord v počtu návštěv kina kvůli jednomu a tomu samému filmu a myslím si, že onu hranici pěti shlédnutí jen tak něco nepřekoná. A to raději neprozradím, kolikrát jsem si jej ještě poté přehrál v pohodlí domova.
Naprosto chápu bude-li si někdo z vás právě nad mou zdánlivou filmovou úchylkou klepat na čelo, já však toto epické pokračování více než třicet let starého kultovního snímku pojal jakožto skripta při svém studiu filmové teorie. Již od první minuty jsem jim byl naprosto fascinovaný a rozhodl jsem se každičký záběr podrobit detailnímu prozkoumání tak, aby mi neuniklo ani zrnko poctivě odvedené práce, kterou Tom Cruise společně s celým štábem odvedli. A tato práce byla také po právu odměněna na všech frontách filmového průmyslu.
Top Gun: Maverick se vezl na vlně popularity od květnové premiéry až téměř do samého závěru roku. Díky nadšeným ohlasům ze strany diváků i kritiků se z něj stala neobvyklá „trvalka“, která za celou dobu nastřádala v pokladnách kin nikým naprosto nečekaných 1.5 miliardy USD a zaujala po boku druhého Avatara stříbrnou pozici v žebříčku nejúspěšnějších filmů onoho roku. Pomyslnou třešničkou na dortu byla také spousta ocenění, kde se snímku dařilo zaslouženě bodovat především v technických kategoriích. Tom Cruise tak znovu potvrdil své právoplatné místo mezi největšími hvězdami Hollywoodu a já se již nemohu dočkat až se s ním tento rok prostřednictvím stříbrného plátna znovu setkám při premiéře nového přírůstku do série Mission: Impossible.
Díky své zálibě ve psaní bych tu pravděpodobně dokázal sáhodlouze vyprávět o každém ze svých loňských zážitků, nicméně si myslím, že přeci jen nastal vhodný čas na závěrečné hodnocení roku 2022. Už samotné rozdělení tohoto příspěvku celkem jasně napovídá, že první půlrok řadím spíše do těch méně povedených. I přesto jsem za něj v konečném důsledku vděčný, především díky zkušenostem, které mi poskytl. Pokud bych měl být na kratičký moment zcela upřímný, řekl bych vám, že mě neustálé sbírání cenných zkušeností pouze prostřednictvím negativních zážitků už trošku unavuje. O to cennější je však výsledná lekce.
Druhý půlrok byl ovšem tak diametrálně odlišný, že zcela přebil jakoukoliv nepříjemnou pachuť z předešlých měsíců a nezbývá mi tak nic jiného než vyhlásit minulý rok opět za ten nejlepší ve svém životě. Jsem hrdý na to, že se mi podařilo splnit si své novoroční předsevzetí a i navzdory drobným zdravotním komplikacím jsem dosáhl své dosud nejlepší fyzické i duševní kondice. Má nově nalezená záliba ve studiu biohackingu mi vlila čerstvou krev do žil a ukázala mi další potenciální směr, kterým se můžu v budoucnu vydat.
I přesto že jsem stále teprve na začátku své sebevzdělávací mise, prozkoumal jsem již několik nových životních filozofií a přístupů, vyzkoušel a do své každodenní rutiny zařadil mnou dosud neprobádané praktiky jako například meditace, dechová cvičení, netradiční diety a suplementace, přerušované či dokonce několikadenní půsty a mnoho dalších. Snad se mi jednoho dne podaří nashromáždit dostatečné množství vědomostí k tomu, abych si mohl dovolit začít publikovat i nějaké odbornější a tématické články, které budou mít potenciální přínos i pro zdejší čtenáře. Tento krok však s sebou přináší i jistou zodpovědnost a nehodlám jej tedy uspěchat. A jelikož minulý rok nastavil laťku hodně vysoko, budu mít letos co dělat, abych ji překonal.
Takže zpátky do práce.