Říká se, že s přibývajícím věkem plyne čas stále rychleji. Nerad to sice přiznávám, ale asi na tomto tvrzení přeci jen něco bude. Ať se totiž snažím sebevíc, nejsem absolutně schopen pochopit, kam se poděl rok 2023. Kdysi jsem na toto téma slyšel nějaký rozhovor, a ačkoliv si již nevybavuji bližší detaily, jistý zlomek mi v paměti utkvěl. Subjektivní vnímání délky dní, měsíců, let a nakonec i celého našeho života se prý dá ovlivnit počtem a rozmanitostí jednotlivých zážitků a zkušeností. Jinými slovy, čím více toho prožijeme, tím větší počet vzpomínkových bloků se v našem mozku vytvoří a ve výsledku nám tak čas protéká mezi prsty zdánlivě pomaleji, než kdybychom žili každý den naprosto stejným způsobem. Každopádně si nejsem zcela jistý, zda to platí za všech okolností.
Není pochyb o tom, že jsem za minulý rok zažil více věcí než během jakéhokoliv z těch předešlých, i přesto mám však pocit, že byl zase o něco kratší. Je nicméně bezpředmětné nad tím lamentovat. Tak jako tak jsem rád, že jej mohu opět pasovat na pozici toho nejlepšího období svého života. Stává se tak již potřetí za sebou, kdy mohu něco takového prohlásit a doufám, že to není naposledy. Přeci jen se na tento, pro mě dosti atypický trend poměrně snadno zvyká. Po zaklepání na dřevo mi tedy nezbývá nic jiného, než v duchu zdejší tradice zavzpomínat na loňský rok 2023 a zrekapitulovat to nejvýznamnější, co se mi během něj přihodilo.
Psal se rok 2019, když jsme se společně s tehdejším kolegou rozhodli založit vlastní lifestylový online magazín. Oba nás tehdy spojoval zájem o cvičení, zdravý životní styl a podobný, bohužel v oné době poněkud pesimistický pohled na svět. Mysleli jsme si, že můžeme díky našim zkušenostem přinést do odvětví fitness a seberozvoje něco originálního, a tak vznikl projekt s názvem Awaken. Jeho hlavní myšlenkou bylo oslovit ty, kteří jsou se svým životem z nějakého důvodu nespokojeni, ať už po fyzické, mentální či profesní stránce a pokusit se je inspirovat ke změně. Uvědomovali jsme si, že je tímto trh již značně přesycen a bylo tedy potřeba se od konkurence zásadním způsobem odlišit. Proto jsme dali ostatním nahlédnout do svých životů a sdíleli jsme se čtenáři kromě pozitivních střípků také své neúspěchy. Chtěli jsme ukázat, že se sami nacházíme teprve na začátku své cesty a dodat tak ostatním, pokud možno potřebnou odvahu a motivaci k tomu, aby se s námi vydali lepším a zdravějším směrem.
Slovní spojení lifestylový magazín zní sice honosně, ve skutečnosti se však nejednalo o nic víc než prostý blog, který nám spíše vynahrazoval terapeutická sezení, než aby přinášel skutečnou hodnotu našim čtenářům. Postupem času navíc vyšlo najevo, že máme každý poněkud odlišné představy o směřování celého projektu a naše cesty se tak brzy rozdělily. I navzdory krátkému trvání a poměrně hořkému konci, jsem na psaní nezanevřel a jiskřička touhy budovat něco vlastního ve mně nadále přetrvávala. Jak už však bývá mým (špatným) zvykem, nezačal jsem bohužel jednat okamžitě. Zklamán z předešlého neúspěchu a zastrašen případným dalším, jsem ztratil téměř tři roky pouhým přemýšlením nad spuštěním nového webu. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě a bylo pro mě naprosto nepředstavitelné vyjít na veřejnost s něčím, co by nebylo takříkajíc perfektní.
Bývalá provozní ředitelka Facebooku Sheryl Sandberg se při své práci řídí mottem: „Done is better than perfect.“ Francouzský spisovatel Voltaire je zase spojován s výrokem: „Perfect is the enemy of the good.“ Společně bychom mohli obě prohlášení volně interpretovat tak, že nám honba za dokonalostí mnohdy brání v samotné realizaci. Tato dvě zmíněná tvrzení mi problesknou hlavou před zveřejněním každého zdejšího příspěvku, kdy provádím v pořadí jeho již třicátou revizi a říkám si, že už je možná nejvyšší čas stisknout tlačítko publikovat. A to samé si bylo potřeba připomenout na začátku roku 2023, kdy jsem po nekonečném odkládání a všemožných úpravách našel odvahu spustit stránky s doménou tomasmihola.cz. Zde si ještě jednou dovolím veřejně poděkovat svému dvornímu webmasterovi Davidovi, kterému jsem svými často až otravnými požadavky nepochybně přidělal více než jednu vrásku na tváři.
Pokud jde o samotný význam a směřování mého nového projektu, snažím se tentokrát držet nohama pevně při zemi a nemít přehnaná očekávání. V prvé řadě jde skutečně pouze o blog, na kterém si čas od času odložím střípky ze svého života. Ať už někomu slouží jako zdroj zábavy, inspirace, odstrašujících příkladů, nebo pouze ke krácení chvilky při sezení na záchodě, jsem vděčný za každého, kdo věnuje svůj drahocenný čas jejich četbou. Prostřednictvím své práce bych rád navázal kontakt s dalšími lidmi s podobnými zájmy, pomáhal ostatním realizovat jejich vysněné projekty a také se krůček po krůčku přibližoval naplnění některé ze svých největších životních vášní. Nemám nejmenší tušení, zdali se mi to nakonec podaří, prozatím jsem každopádně rád, že mám v nekonečném světě internetu vlastní koutek, kde mohu o své cestě zanechat alespoň pár slov.
Už v únoru bylo jasné, že se rok 2023 zapíše tučným písmem do kroniky mého života. Tehdy jsem se totiž odhodlal ke svému, do té doby asi nejodvážnějšímu rozhodnutí a odstěhoval jsem se na Island. Nevěděl jsem na jak dlouho, co tam budu dělat nebo zdali je to vůbec správná volba. Dlouhá léta jsem se pokoušel v Čechách najít ono bájné štěstí, bohužel však marně. Rodná hrouda mi servírovala jedno zklamání za druhým a mě už zkrátka došla trpělivost. Bylo tedy potřeba razantním způsobem změnit prostředí a Island dával v onen okamžik ten největší smysl vzhledem k tomu, že zde už nějaký ten čas žilo pár mých blízkých přátel.
Po uplynutí 14. měsíce od mého příletu jsem sám sobě nevěřil, že jsem na Islandu, vzhledem ke všem úskalím, dokázal vydržet déle než rok. Když jsem o svém islandském dobrodružství psal naposledy, zmiňoval jsem, že nepatřím zrovna mezi fanoušky zimního období a všeho s ním spojeného. Nízké teploty, šedivá obloha, minimum slunečního svitu, rozbředlý špinavý sníh, chladný vítr, každodenní rutina oblékání a svlékání hromady teplých oděvů. Ne, děkuji. A to nyní mluvím o České republice, kde se člověk může alespoň trochu spolehnout na předpověď počasí a patřičně se podle toho zařídit. Na Islandu to však zřejmě funguje stylem, že se meteorolog každých pět minut podívá z okna a napíše, jak to zrovna venku vypadá. A většinou se ještě splete. Jakožto člověk, jehož nálady jsou přímo spjaty s počasím, jsem si nedokázal představit prožít celou zimu na Islandu a měl jsem tedy v plánu těsně před propuknutím toho nejhoršího vzít nohy na ramena. To mi ovšem tak úplně nevyšlo.
Když jsem poslední lednový týden brázdil ulicemi Reykjavíku a doručoval nákupy během sněhové bouře, kdy nebylo vidět na metr daleko a vítr o rychlosti 100 km/h mě líbezně hladil po tváři ostrými ledovými kroupami připomínajícími spíše výstřely z brokovnice, pomyslel jsem si, zdali jsem neměl svůj zahraniční pobyt ukončit přeci jen krapet dříve. Jenže pokud jde o počasí, návratem do Čech uprostřed zimy bych si asi příliš nepomohl a navíc jsem stále neměl žádný konkrétní plán ohledně své budoucnosti. Proto jsem se tehdy rozhodl zde ještě nějaký ten měsíc setrvat a definitivně odletět až na začátku léta. A pokud by mě náhodou měly mé budoucí kroky zavést do nějaké další zahraniční destinace, budu si tentokrát vybírat místa s poněkud přívětivějšími klimatickými podmínkami.
I když by se mohlo zprvu zdát, že jsem na Českou republiku tak trochu zanevřel, není tomu tak. Naopak musím říci, že jsem po své první zkušenosti se životem v cizí zemi výrazně změnil názor a svého domova v srdci Evropy si nyní mnohem více vážím. Před mým odletem mě přátelé upozorňovali, že to, co v životě hledám, pravděpodobně nenajdu na Islandu. A já s nimi souhlasím. Moc dobře vím, že většina mých starostí není zaviněna zemí, ve které žiji, ale pouze mnou samotným. I přesto jsem cítil, že potřebuji změnit prostředí přinejmenším proto, abych získal novou perspektivu. A to se mi také podařilo. Ačkoliv jsem byl první měsíc z Islandu vyloženě nadšený, s přibývajícím časem jsem si začal všímat mnoha zdejších nedostatků, díky kterým jsem si uvědomil, že se v Čechách nemám zase tak špatně, jak často prohlašuji.
Nikdy dříve by mě nenapadlo trávit dovolenou jinde než v zahraničí u moře, během roku 2023 jsem však hned dvakrát zvolil Česko jako místo svého odpočinku a každý okamžik jsem si zde vychutnával plnými doušky. Věci, nad kterými bych se v minulosti ani nepozastavil nabyly zcela jiných rozměrů a já si byl najednou schopen mnohem více vážit činností, které jsem dosud bral jako samozřejmost. Setkání s rodinou a přáteli, společné oslavy narozenin a grilování, tradiční české jídlo v restauracích, ranní nákupy křupavého a voňavého pečiva, procházky přírodou pod hřejivým sluncem a blankytně modrou oblohou, chytání bronzu na koupališti, popíjení napěněného zlatavého moku či točené kofoly na zahrádce… No, léto strávené doma pro mě bylo zkrátka jako vystřižené z pohádky a já se nemohu dočkat, až si to tento rok zopakuji.
Psal se den 11. října roku 2022. Byl jsem zrovna na pracovní cestě v Holandsku, když jsem přesně jednu minutu po poledni obdržel od jednoho ze svých nejbližších přátel zprávu se stručným, avšak velmi poetickým textem: „To mě poser.“ Součástí této elektronické depeše bylo přiložené video, které slavnostně oznamovalo nadcházející evropské turné legendární pop-punkové kapely Blink-182. V onu chvíli se nažhavily všechny mé, za ta léta již trochu zarezlé dopaminové receptory, po celém těle mi naskočila husí kůže a na tváři se vykouzlil úkaz, který je u mě takřka nevídaný a odbornou veřejností je definován jako úsměv. Neváhal jsem ani vteřinu a roztřesenými prsty jsem napsal jednoznačnou odpověď: „U toho nesmíme chybět.“
Pokud patříte mezi oddané fanoušky zmíněné kapely, moc dobře víte, jak obrovský význam s sebou toto oznámení koncertní šňůry neslo. Jestli ne, pokusím se vám to slovy alespoň částečně přiblížit. Tom DeLonge, Mark Hoppus a Travis Barker, jakožto slavné trio hudebníků tvořící kapelu Blink-182 zavítalo pouze jednou během své dlouhé existence do České republiky, a to v roce 2014. V té době jsem o ně nejevil sebemenší zájem a mé povědomí o jejich hudbě zahrnovalo pouze slavnou skladbu s názvem „I Miss You“ a také to, že od nich něco zaznělo v prvním či druhém díle filmové série American Pie. Zanedlouho po pražském koncertu se Tom DeLonge, dle mého názoru nejvýraznější člen kapely, rozhodl na neurčitou dobu přerušit spolupráci se svými kolegy, aby se mohl věnovat jiným sólovým projektům. A ačkoliv toto prohlášení stále dávalo fanouškům jistou naději, že se jednoho dne dají všichni tři opět dohromady, čas plynul a tato varianta se zdála býti čím dál tím méně pravděpodobná.
Pokud mě paměť neklame, někdy během roku 2019 jsem na YouTube čirou náhodou narazil na video s názvem „Tom DeLonge – Pursuit of Tone“. Počkat, tohle jméno je mi nějaké povědomé, pomyslel jsem si a rozhodl se v rámci své pravidelné dávky prokrastinace na video podívat. A jsem nesmírně rád, že jsem tak učinil. Od první minuty jsem byl fascinovaný Tomovým osobitým a poutavým stylem, jimž vyprávěl o svém dospívání, hudebních začátcích, kreativním procesu a hledání inspirace k jednotlivým skladbám, ať už od Blink-182 či jeho dalších projektů jakými jsou Box Car Racer nebo Angels & Airwaves. A byly to právě útržky písní zaznívající napříč tímto dokumentem, které mě přiměly prozkoumat celou Tomovu tvorbu.
Dlouhé roky, které se datují ještě do doby, kdy jsem si, jak jinak než legálně, stahoval hudbu do svého mp3 přehrávače, zaujímali první příčku na seznamu mých nejoblíbenějších kapel Linkin Park. Na tuto zdánlivě neotřesitelnou pozici se však po shlédnutí onoho dokumentu pomalu ale jistě prodrali právě Blink-182 a nedobytně ji drží do dnešního dne. Podle statistiky vydávané streamovací službou Spotify jsem v roce 2023 strávil jejich poslechem 17 344 minut, čímž jsem se zařadil mezi 0.005 % nejvěrnějších fanoušků. Nikoho už tedy asi nepřekvapí, že jsem byl zprávou o jejich koncertu lehce rozhozen.
Po menší oklice se tedy vracíme zpět k 11. říjnu roku 2022 a oné osudné zprávě. Tehdy se totiž potvrdilo to, o čem se v kuloárech již pár dní spekulovalo. Neuvěřitelné se stalo skutečností a Tom DeLonge se po téměř osmi letech vrací zpět k Blink-182. Ku příležitosti tohoto shledání bylo také oznámeno nové album a aby toho nebylo málo, nadcházející turné zahrnovalo i naše hlavní město. Ideální příležitost spatřit své hudební idoly naživo a také si trochu napravit reputaci, co se mé předešlé koncertní zkušenosti týče. Jak už asi někteří z vás vědí, má vůbec první a do minulého roku také poslední návštěva koncertu nedopadla zrovna podle mých představ. Ačkoliv se z ní vyklubal nepochybně zážitek na celý život a humorná historka, která dodnes baví mé přátele, já jsem tehdy díky své hlouposti zahodil ojedinělou šanci na vlastní oči a uši zažít sólové turné Mika Shinody včetně několika písní od Linkin Park.
Mrknutím oka jsme tedy s kamarádem zakoupili vstupenky a začali odpočítávat čas do dne konání koncertu, tedy 19.09.2023. Původně jsem měl v plánu o celém koncertu sepsat samostatný článek, ale vzhledem k tomu, že jsem pro změnu neskončil na záchytné stanici a celé vystoupení jsem skutečně viděl, nemám dostatečné množství humorného materiálu na jeho pokrytí. Nuda, já vím. Jenže podobné fiasko podruhé zkrátka nepřipadalo v úvahu, zejména u tak významné události a tak jsem ke svému pražskému dobrodružství přistupoval o poznání zodpovědněji než posledně. Tentokrát jsem měl obrovskou výhodu v tom, že jsem nebyl jediným členem výpravy a mohli jsme se tedy tzv. hlídat navzájem. Když nad tím přemýšlím, možná jsem se ze samého strachu držel při zemi až příliš a mám pocit, že jsem tím tak trochu kazil zábavu nám oběma.
Nicméně samotný koncert proběhl nad očekávání dobře. Jedinou výtku bych měl k ozvučení O2 arény, na které bohužel nejvíce doplatili předskokani z kapely The Story So Far. Pokud jste totiž jejich písně neznali, tak jako tomu bylo v mém případě, nešlo jejich zpěvu téměř vůbec rozumět. Blink-182 už to naštěstí měli seštelované o poznání lépe a navíc jsem texty ke všem jejich písním měl dostatečně dobře nastudované na to, abych si se všemi mohl z plných plic tzv. zabékat. Tímto se omlouvám pánovi stojícímu přede mnou, kterému jsem svůj extrémně falešný a chraplavý zpěv doprovázený nemalým množstvím slin dávkoval po celou dobu ze vzdálenosti asi pěti centimetrů přímo do levého ucha. Musím se také přiznat k tomu, že se v mých očích hned třikrát objevily slzy. Poprvé když se Mark Hoppus objevil na scéně s telefonem v ruce, aby natočil zaplněnou arénu na svůj Instagram, podruhé při samotném nástupu kapely a do třetice při zaznění mé vůbec nejoblíbenější písně „Ghost on the Dance Floor“, při které Travis Barker dokázal, že je právem považován za jednoho z nejlepších bubeníků hudebního světa.
19. září roku 2023 se mi tak splnil jeden z největších životních snů, o kterém jsem ještě před pár lety nevěděl, že jej mám. Ke své nově nejoblíbenější kapele jsem si našel cestu až po sedmadvaceti letech od jejího vzniku, skrze video na YouTube a navíc v době, kdy už její tři hlavní představitelé spolu několik let nehráli a bylo víceméně jasné, že se spolu už nikdy na jednom pódiu nesetkají. Jenže oni se navzdory všem předpokladům přeci jen setkali, k tomu ještě u nás doma a já měl tu čest být u toho. Tohle se prostě nedá nazvat jinak než hrou osudu.
Minulý rok byl pro mě, jakožto oddaného filmového fanouška, významný i díky uvedení několika vysoce očekáváných snímků. Avšak dříve, než se k jednotlivým z nich dostanu, dovolím si zmínit pár slov o celé „kino kultuře“, která na Islandu panuje. Hned z kraje je potřeba říci, že se zde na rozdíl od České republiky nepromítá takové množství nových filmů. To se ovšem s přihlédnutím k velikosti trhu dá pochopit. Jenomže filmy, které se sem přes oceán přeci jen dostanou si nemáte vzhledem k někdy až ostudné kvalitě kinosálů šanci ani naplno vychutnat. Za celou dobu svého pobytu jsem vyzkoušel nejedno vyhlášené kino a pokaždé jsem se setkal s něčím, co mi výsledný pocit z filmu výrazně pokazilo. Ať už se jednalo o špatné ozvučení, nekonzistentní obraz, nepohodlné sedačky či absenci funkční vzduchotechniky, žádný ze sálů se těm našim, které známe například ze sítí Cinestar či Cinema City svou kvalitou ani nepřibližoval.
Tím nejhorším na to všem byli však samotní návštěvníci. Musím totiž konstatovat, že jsem se s takto neohleduplným publikem nikdy v životě nesetkal. A to mám za sebou již více než stovku návštěv. Rozsvícené obrazovky telefonů během promítání, neustálé hlasité vybavování a komentování dění na plátně, kopání do sedaček a podlahy či dokonce házení jídla napříč sálem. Nedokážu si představit, že bych něco podobného zažil i u nás doma. Nechci znít jako starý mrzout, ale nějaké dekórum ke sledování filmů prostě a jednoduše patří. Bude to znít asi zvláštně, ale i toto je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl Island opustit. Návštěva kina pro mě byl, je a vždy bude posvátný zážitek a zdejší podmínky jej výrazným způsobem degradují. Nehledě na to, že přeci nemohu žít v zemi, ve které není IMAX. Ačkoliv jsem tedy díky zmíněným okolnostem viděl v kině během loňského roku daleko méně filmů, než by tomu bylo v Čechách, ty největší hollywoodské spektákly jsem zkrátka musel vidět za každou cenu. Jelikož nejsem žádný profesionální kritik a na psaní sofistikovaných filmových recenzí si příliš netroufám, o jednotlivých snímcích zde zanechám pouze pár okrajových informací a subjektivních pocitů.
Pro svou vůbec první návštěvu islandského kina jsem si vybral čtvrtou kapitolu fenoménu jménem John Wick, který se během deseti let stal etalonem celého akčního žánru. Tento přímočarý příběh o pomstě si mě svým poctivým přístupem k filmovému řemeslu získal již v roce 2014 při premiéře prvního dílu a novou přehlídku bojových choreografií Keanu Reevese jsem si ani napočtvrté nemohl nechat ujít. Fanoušci moc dobře vědí, že nemají od této série čekat nic jiného než „béčkovou“ zápletku zabalenou do zlatého hávu a tak je k ní potřeba také přistupovat. Režisér Chad Stahelski se v podcastu Joe Rogana nechal slyšet, že se svým týmem jednoduše vymýšlí akční scény, které by on sám chtěl vidět na stříbrném plátně a poté je akorát slepí dohromady tak, aby vznikl zábavný příběh. Tato taktika se mu vzhledem k již miliardovým tržbám a vzniku několika dalších vedlejších projektů ze stejného univerza očividně vyplácí a je úctyhodné, jak vysokou laťku kvality se mu podařilo i ve čtvrtém díle udržet.
Můj požitek z filmu byl bohužel negativně ovlivněn naprosto otřesnou kvalitou ozvučení v sále, kde byly všechny zvukové složky včetně hudby, efektů a dialogů zdánlivě sloučeny do jednoho kanálu a ve výsledku tedy nerozpoznatelné a nesrozumitelné. Aby toho nebylo málo, tak se zvuk linul pouze z předních stereo reproduktorů, ze kterých navíc chvílemi fungoval pouze jeden. Z audiovizuálních orgií typických pro tuto sérii, která z velké části sází na dokonale synchronizovanou akci s hudebním podkresem, se záhy stal téměř nesnesitelný zážitek a já jsem chvílemi uvažoval nad tím, že ze sálu odejdu. Nakonec jsem tak neučinil a promítání jsem přeci jen protrpěl celé. Po této zkušenosti mi však bylo jasné, že si musím v Reykjavíku najít nějaké lepší kino, ve kterém si uzavření Johnova příběhu zopakuji. To se mi sice později podařilo, ale pachuť ze zkažené premiéry přetrvává dodnes.
Jestli jsem se právě podivoval nad tím, jak je možné laťku kvality udržet po dobu čtyř dílů, je téměř nepředstavitelné, že by někdo docílil podobného, ne-li většího úspěchu i u sedmého pokračování. Pokud se tedy nejmenujete Tom Cruise. Byl to totiž právě on, kdo nám minulý rok představil již sedmou Mission Impossible, v níž všem dokázal, že nejen tato akční série, ale i on sám zraje s věkem jako víno. Po obrovském úspěchu jménem Top Gun: Maverick, který se stal nejlépe hodnoceným a druhým nejvýdělečnějším snímkem roku 2022, filmoví příznivci s napětím čekali, jaké šílené kaskadérské kousky předvede Tom na stříbrném plátně tentokrát.
A právě na ty byla jako již tradičně zaměřena celá, snímku předcházející, marketingová kampaň. Tvůrci společně s hlavouny ze studia Paramount očividně vědí, co na fanoušky poctivé akce platí a již několik měsíců před premiérou tak na všech sociálních sítích pravidelně servírovali jedno zákulisní video za druhým, ve kterých byl kladen důraz na co možná nejrealističtější přístup k natáčení nebezpečných scén. Ať už jste film nakonec viděli nebo ne, pokud máte doma internet, jen stěží vás mohly minout všudypřítomné ukázky zobrazující Toma, jak se prohání římskými ulicemi ve žlutém Fiatu 500, pobíhá na střeše jedoucího vlaku nebo skáče na motorce z útesu. Až jsem si chvílemi kladl otázku, zdali těch propagačních materiálů není na veřejnost uvolněno zbytečně mnoho a jestli mě film bude mít vůbec čím překvapit.
Mé pochyby byly naštěstí během promítání vyvráceny a já se od první minuty až po závěrečné titulky bavil přímo královsky. Má očekávání byla po šestém díle vysoká, přesto se je však filmu podařilo překonat. Dle dostupných hodnocení, jak od diváků, tak kritiků, se momentálně jedná o nejlépe hodnocený díl celé série a mě nezbývá nic jiného než s nimi souhlasit. I přes své kvality se bohužel snímek nakonec zařadil mezi největší loňské finanční neúspěchy a nutno říci, že si za to tvůrci společně s Tomem mohou do jisté míry sami. Ano, Tom Cruise je sice považován za možná poslední filmovou hvězdu, která dokáže do kin přilákat davy lidí čistě silou svého jména, ale minulý rok si ukousl přeci jen až moc velké sousto. Již několik měsíců před uvedením bylo totiž jasné, že krátce po Mission Impossible nastoupí do kin obrovská konkurence a sice Barbie a Oppenheimer, dva vůbec nejočekávanější filmy onoho roku. Dle zákulisních informací začalo studio Paramount uvažovat o odsunutí své premiéry na příznivější dobu, ale Tom do poslední chvíle věřil, že z tohoto boje vyjde vítězně a zuby nehty se držel již stanoveného data. Ačkoliv se agentu Huntovi zpočátku vedlo v kinech skvěle, stalo se nevyhnutelné a po pouhých dvou týdnech dorazil tandem, kterému ani samotný Tom Cruise neměl šanci vzdorovat.
Začalo to jako nevinný internetový vtípek, nakonec se z toho však vyklubala největší filmová událost posledních let. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než kulturním fenoménu přezdívaném Barbenheimer, který vznikl spojením dvou diametrálně odlišných snímků. Na jedné straně tu máme odlehčenou komedii o nejznámější plastové panence a na straně druhé hutné životopisné drama o strůjci první atomové bomby. Když bylo v roce 2022 oznámeno, že budou tyto filmy sdílet stejné datum premiéry, produkující studia Warner Bros. a Universal Pictures pravděpodobně očekávala těžký konkurenční boj. Ten se však díky nepředvídatelnému chování filmových fanoušků nekonal. Kvůli zmíněnému kontrastu mezi filmy totiž někdo na sociálních sítích přišel s návrhem zhlédnout je oba za sebou ve stejný den, čímž odstartoval dosud nevídanou senzaci. Lidé se tohoto nápadu chytli a začali na internetu šířit všemožné memy a koláže. Tuto obrovskou vlnu zájmu zaregistroval i samotný filmový průmysl a když tedy nastal čas předprodeje vstupenek, mnozí provozovatelé kin uzpůsobili svůj program tak, aby na sebe oba filmy navazovaly. Vznikla tak naprosto organická marketingová kampaň, která nejenže tvůrcům ušetřila značný podíl z rozpočtu na propagaci, ale navíc zajistila, že si Barbie a Oppenheimer namísto soupeření o diváky navzájem pomáhali. Ačkoliv jsem tomuto trendu zpočátku nevěnoval přílišnou pozornost, poté co k mému překvapení dorazil i na Island, rozhodl jsem se, že se jej pro samou legraci také nakonec zúčastním.
Když jsem se poprvé dočetl o tom, že se pracuje na hrané adaptaci proslulé panenky, s pozvednutým obočím jsem se akorát podivoval nad dalším zdánlivě zoufalým počinem Hollywoodu proměnit v dojnou krávu vše, co je alespoň trochu možné. Příběhů na motivy slavných hraček už jsme měli za ta léta možnost vidět několik, avšak výraznějšího úspěchu dosáhla jen hrstka z nich. Greta Gerwig, jakožto žena usazená do režisérské sesle, ve mě také nevzbuzovala přílišné nadšení. Jejího talentu jsem si byl sice dobře vědom, ale při pohledu na její předešlou práci mi bylo jasné, že asi nebudu tak úplně patřit mezi cílovou skupinu diváků. Nemluvě o skutečnosti, že jsem v dětství dával přeci jen trochu větší přednost dinosaurům než panenkám.
Nicméně našlo se zde i pár důvodů, díky kterým jsem nad filmem předčasně nelámal pomyslnou hůl. Hlavních rolí Barbie a Kena se zhostily Margot Robbie a Ryan Gosling, dvě asi nejvíce sexy tváře současného filmového světa a casting tedy nemohl vzhledem k námětu dopadnout lépe. Navíc mám pro Ryana již odjakživa tak trochu slabost… tedy chtěl jsem říci pro Margot. Uf, to bylo o fous. Dále se na scénáři podílel Noah Baumbach, jehož Manželskou historii z roku 2019 řadím mezi nejlepší vztahová dramata jaká jsou k vidění a pokud vám tento kousek z dílny Netflixu náhodou unikl, vřele jej doporučuji. V neposlední řadě tu byla také prostá zvědavost, jejíž míra se u mě postupně zvyšovala s každou další zveřejněnou ukázkou z filmu. A nesmím samozřejmě zapomenout na již zmiňovanou kulturní událost jménem Barbenheimer, která mě nakonec přiměla zakoupit vstupenku i na Barbie.
Ačkoliv jsem na tento film šel víceméně pouze z toho důvodu, abych byl slovy dnešní mládeže tzv. „cool“, musím říci, že mě nejen velice příjemně překvapil, ale dokonce se jednalo o jeden z nejlepších zážitků, jaký mi kdy kino poskytlo. Barbie je originální, zábavná komedie, s oku lahodící estetickou stránkou, zřetelným, avšak nenuceným sociálním přesahem, pro tento žánr netypicky chytrým scénářem a především sympatickými a skvěle zahranými postavami. Z nich musím vyzdvihnout právě Ryana Goslinga, který si v roli Kena kradl každou scénu pro sebe a zcela zaslouženě figuroval jako hlavní adept na mnohá filmová ocenění uplynulé oscarové sezóny. Co se týče výsledných hodnocení, tak se sice Barbie mezi žádné velikány filmu nezařadila, i přesto však za sebou díky astronomickým tržbám ve výši bezmála 1,5 mld. dolarů zanechala nesmazatelnou stopu v podobě nejvýdělečnějšího filmu roku 2023 a 14. nejvýdělečnějšího filmu historie. Takový výkon od panenky v růžovém čekal opravdu málokdo.
Christopher Nolan zaujal pozici mého nejoblíbenějšího režiséra již v roce 2008, kdy svým pojetím příběhu o Temném rytíři redefinoval celý komiksový žánr. Od té doby se na každou premiéru nového filmu pocházejícího z mysli tohoto nadaného tvůrce těším asi stejně jako malé dítě na štědrovečerní rozbalování dárků. Nejinak tomu bylo i v případě Oppenheimera, který byl mnou vůbec nejočekávanějším filmem roku 2023. Aby také nebyl. Co se kvalit jednotlivých snímků týče, patří Chris mezi nejvíce konzistentní režiséry současnosti a ať už budete listovat jakýmkoliv žebříčkem nejlepších filmových děl historie, nepochybně v nich bude jeho jméno figurovat více než jednou.
I přesto jsem však měl ohledně jeho nejnovějšího počinu jisté obavy. Ne, že bych snad ztratil důvěru v jeho schopnosti. Jenže Chris byl tentokrát v trochu odlišné pozici, než u něj bývá zvykem, se svým posledním filmem s názvem Tenet totiž v roce 2020 přeci jen lehce narazil. Tento dalo by se říci téměř experimentální akční film, ve kterém forma jasně vítězí nad obsahem, byl divácky velice těžko přístupný a navíc byl uvedený po propuknutí celosvětové pandemie, kvůli které většina kinosálů zela prázdnotou a logicky se tedy jednalo o finanční neúspěch. Já osobně jsem byl z tohoto filmu přímo nadšený, ale dvěma zakoupenými vstupenkami se mi jej bohužel v pokladnách kin spasit nepodařilo. Ať chceme nebo ne, filmový průmysl je v první řadě byznys jako každý jiný a tvůrci musí generovat určité výsledky, aby jim studia a producenti nadále ponechali nejen vysoké rozpočty, ale zejména volnou ruku v kreativním procesu. Tím neříkám, že by zrovna v Chrisově případě hrozilo nějaké omezování, přeci jen si už za ta léta vybudoval takovou pozici, díky které si v Hollywoodu může dělat v podstatě cokoliv se mu zamane. Přinejmenším by však druhé „zaváhání“ v řadě bylo zbytečnou kaňkou v jeho geniální filmografii.
Bylo tedy jasné, že se tentokrát musí jednat o trefu do černého, pokud možno ve všech ohledech. A právě toho jsem se po oznámení Oppenheimera obával. Přiznejme si, že tříhodinová biografie o hlavním představiteli projektu Manhattan, plná politického pletichaření a vědeckých technikálií není na první pohled zrovna snímkem pro mainstreamové publikum. Navíc disponoval filmovým ratingem R, který jeho diváckou přístupnost, především tedy na největším americkém trhu ještě více omezovala. Zřejmě jsem však dnešní diváky podcenil. Oppenheimer totiž navzdory své značné náročnosti zaznamenal úspěch přímo gargantuovských rozměrů. Hned za Barbie se totiž díky svým tržbám ve výši 970 mil. dolarů stal druhým finančně nejúspěšnějším snímkem roku 2023. V rámci „eRkové“ kategorie to dotáhl na druhé místo historického pořadí a dokonce se mu podařilo stanovit nový rekord jakožto nejvýdělečnějšího filmu v IMAX sálech. Mohli bychom samozřejmě spekulovat z jaké části vděčí Oppenheimer za své tržby celému Barbenheimer šílenství, když se však podíváme na přehled diváckého hodnocení, je jasné, že ať už šli lidé na film z jakéhokoliv důvodu, své návštěvy nikterak nelitovali. Nemalou třešničkou na dortu je také úspěch u filmových kritiků, který filmu přinesl více než 300 různých ocenění, včetně sedmi Oscarů. Suma sumárum tedy Christopher zabodoval doslova na všech frontách a potvrdil tak své právoplatné místo mezi režisérskými velikány.
Poslední otázkou zůstává, zdali Oppenheimer zabodoval také u mě. Přiznám se, že jsem byl po prvním shlédnutí lehce rozpačitý. Do jisté míry za to mohla má očekávání, jež se minula s realitou především kvůli tomu, že jsem v rámci Chrisovi tvorby zvyklý přeci jen na trochu jiný druh tvorby. Druhým faktorem byla absence titulků, která pro mě učinila z tohoto konverzačně založeného filmu vskutku náročnou podívanou a z rapidní dialogové kadence mi tedy mnoho informací uniklo. Také si myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby bylo pořadí snímků opačné. Po dvouhodinové Barbie totiž nebylo vůbec snadné se přeorientovat na zcela odlišné, vážnější téma a udržet koncentraci po dobu dalších tří hodin. Již během sledování jsem tedy věděl, že si budu muset Oppenheimera pustit s časovým odstupem a čistou hlavou minimálně ještě jednou, abych jej mohl patřičně zhodnotit. Tak jsem také udělal a tentokrát se jednalo o mnohem lepší a záživnější podívanou. Už jsem věděl, co mě čeká a tak jsem se mohl naplno soustředit na každičkou repliku skvěle napsaného scénáře. Když k tomu připočtu excelentní herecké výkony, podmanivou práci s kamerou a impozantní soundtrack, vyjde mi zkrátka a jednoduše umělecký epos, který dokazuje, že to pravé filmové umění ještě zdaleka nevymřelo.
Jako by to bylo včera, kdy jsem si společně s Taylor Swift notoval refrén k písni „22“ a měl radost z toho, že stále disponuji mládím, nepodlomeným zdravím a zdánlivě nekonečným množstvím energie. Bohužel mi však chyběly vlastnosti jako zodpovědnost, motivace a disciplína, které by mě přiměly tento arzenál účinných zbraní využít k něčemu skutečně produktivnímu. A tak místo toho, abych budoval svou vysněnou kariéru, věnoval se hodnotným zálibám a postupně zlepšoval své tělo i mysl, raději jsem se každý víkend účastnil bujarých večírků a s přáteli se oddával ne zcela rozumné konzumaci alkoholu. Avšak v té době i ta nejsilnější kocovina trvala maximálně půl dne a tento styl zábavy tedy v mém životě nepředstavoval nikterak závažnou překážku. Z pití pro zábavu se ale časem stalo spíše pití za účelem krátkodobého úniku z reality, ve které jsem musel čelit tomu, že nemám žádný koníček, mé tělo chřadne a každé mé zaměstnání je pouze další slepou uličkou. I když se mi z tohoto začarovaného kruhu podařilo po letech uniknout, neuplyne den, kdy bych s lítostí nevzpomínal na onen promarněný čas.
Koncem roku 2023 mé biologické hodiny odbily třicítku a ačkoliv přiznávám, že jsem si svůj život po dosažení tohoto jubilea kdysi představoval trošičku jinak, musím přeci jen vzít zavděk tomu, že tu stále ještě sem. Vždyť to není tak dlouho, kdy jsem byl kvůli zhoršujícím se srdečním potížím přesvědčen o tom, že skončím v bájném klubu sedmadvacátníků. Tedy s tím zanedbatelným rozdílem, že nejsem slavný. Díky učinění několika důležitých změn se tak naštěstí nestalo a já mám tedy i navzdory všem předpokladům stále možnost pokračovat ve svém druhém, o poznání kvalitnějším životě. Cesta to nicméně není jednoduchá. Ve věku, kdy mí vrstevníci zakládají rodiny, kupují nemovitosti, postupují v kariérním žebříčku nebo slaví úspěch ve svém podnikání, já se snažím akorát získat čas. Ten čas, který jsem nezodpovědným chováním, neustálým stresovým vypětím a devastujícím životním stylem nejen ztratil, ale nepochybně si i ze svého celkového fondu ubral. I když se mi za posledních pár let podařilo ty nejvážnější zdravotní následky úspěšně zvrátit, stále nemám dostatek sebevědomí na to, abych dělal nějaké dlouhodobé plány. Pouze den po dni. Tak abych se zítra cítil po fyzické i psychické stránce, byť jen o setinu procenta lépe než dnes. V tomto ohledu je to však po překlenutí třicítky spíše jeden krok dopředu a dva kroky dozadu.
Pokud bych se tedy měl na závěr zamyslet nad aktuálním rokem 2024, nebudu již oplývat takovým optimismem jako v předešlých letech. První polovina je téměř za mnou a ať počítám, jak počítám, neúspěchy zatím značně převažují. Mezi ty největší můžu jednoznačně zařadit celou svou islandskou misi. Ta se sice technicky vzato počítá do roku předešlého, ale její zhodnocení přichází na řadu teprve nyní. Ačkoliv jsem od ní při odletu z Čech rozhodně nečekal mnoho, jsem z ní v konečném důsledku stejně zklamaný. Tím nechci říci, že bych na ní nenašel vůbec žádné pozitivní věci. Přeci jen mi budou scházet ostatní členové naší české výpravy, kteří mi od samého začátku pomáhali v oné nehostinné krajině přežít a dodávali mi tolik potřebnou podporu i během těch nejnáročnějších chvil. A že jich za tu dobu bylo opravdu mnoho. Bude mi chybět moje fitness rutina, kterou se mi díky tamní skvěle vybudované síti posiloven podařilo vytvořit. Díky Islandu jsem také téměř zapomněl na své závažné alergie, které mi v Čechách komplikují život již od narození. A s rýmičkou a kašílkem, jakožto nejzávažnější chlapskou nemocí jsem se zde ani nesetkal, což je vzhledem k mé běžné náchylnosti k nachlazení doslova malý zázrak. Jenže tím výčet pozitiv končí.
Ta největší negativa si odvážím zpět domů a jejich odstranění bude pravděpodobně tím nejdůležitějším úkolem druhé poloviny roku 2024. Jak už jsem zmínil, zima v Reykjavíku pro mě byla po všech stránkách opravdu dlouhá a náročná, což bylo zapříčiněno především mým venkovním zaměstnáním, kvůli kterému se mi každý pokles teploty, kapka deště, sněhová vločka i poryv větru zaryl hluboko pod kůži. Průměrný počet 2000 nastoupení a vystoupení z auta měsíčně se negativně podepsal na mých kyčlích a zejména páteři, jejíž korekce byla vůbec tím nejvážnějším důvodem, proč jsem kdysi začal se cvičením. Těžkými nákupními taškami věčně zavěšenými po celých pažích jsem si přivodil následky v podobě nahodilého brnění a ostrých bolestí v kloubech a předloktí. No a nesmím také zapomenout na onu maličkost, kdy jsem během celého pobytu na Islandu spal v průměru pouze dvě nepřerušené hodiny denně. Jinými slovy mám co napravovat. Každopádně už jsem se v životě dokázal dostat ze závažnějších zdravotních problémů a doufám tedy, že se mi totéž podaří znovu.
Po zdravotní stránce, která bude alfou a omegou tohoto roku, přijde na řadu stránka pracovní. Z té mám upřímně řečeno nemalé obavy. Právě kvůli neschopnosti odstartovat slibnou kariéru jsem minulý rok odletěl z Čech a nyní se vracím zpět, abych to zkusil znovu. Změnilo se však za tu dobu něco? Možná jsem získal novou perspektivu a větší sebevědomí, to ale nemění nic na tom, že jsem opět celý rok „jenom“ kroutil volantem a spadl tak ještě hlouběji do škatulky řidiče, z níž bude postupem času stále těžší a těžší se vymanit. A i kdyby se mi to nakonec podařilo, stejně vím, že nebude-li se jednat o práci, která mě baví, naplňuje a posouvá dál kýženým směrem, nebudu nikdy se svým životem naplno spokojený. Ve svém věku už si zkrátka nemohu dovolit pouhé přečkávání pracovních dní a vyhlížení víkendů. 104 dní skutečného života v roce je přeci jen trochu málo.
To mě přivádí k poslednímu bodu, kterému se chci tento rok nadále věnovat a tím jsou tyto stránky, respektive kreativní tvorba. Rád bych se pokusil i o jinou formu obsahu, než je pouhé psaní. Plně si uvědomuji, že blogové příspěvky, které navíc nemají žádnou přidanou hodnotu pro čtenáře, jsou v dnešní době spíše přežitkem. Nehledě na to, že mé texty nejdou svým rozsahem tak úplně naproti trendu stále se zkracujícího rozsahu lidské pozornosti. Tento článek budiž příkladem. Mé vykecávání by se tak mnohem více hodilo zaznamenávat na video, které by bylo mnohem stravitelnější a také méně časově náročné pro potenciální diváky. Obávám se však, že nemám dostatek odvahy ani talentu k tomu, abych si stoupl před kameru a souvisle, bez neustálých střihů, hovořil na nějaké téma. Na druhou stranu je mi jasné, že se to nenaučím jinak než tím, že si před tu kameru skutečně stoupnu a začnu natáčet.
Každopádně, ať už se bude zbytek mého roku 2024 nést v duchu zlepšování zdravotního stavu, honby za vysněnou kariérou či objevování nových tvůrčích výzev, musím se především zbavit přehnané touhy po perfekcionismu, kterým si dlouhá léta stejně ospravedlňuji jen a pouze svou prokrastinaci. To, že daná věc nebude okamžitě dokonalá a stoprocentní, není přeci důvod k tomu ji nedělat vůbec. S takovým přístupem se opravdu nikdy daleko nedostanu. Jak už totiž bylo zmíněno na začátku…
Done is better than perfect.