„A kde vlastně pracuješ Tome?“ Tato otázka mi byla během mého dospělého života položena již několikrát, nikdy jsem na ni však nedokázal nalézt jednoznačnou odpověď. V mnohých případech, ačkoli se to mohlo zdát nezdvořilé, jsem dokonce odpovědět zcela odmítl. I když jsem ve svých devětadvaceti letech načerpal pracovní zkušenosti již z mnoha zaměstnání, žádné z nich mi svou náplní a už vůbec ne mzdou, nepřišlo natolik důstojné, abych se s ostatními dělil o bližší podrobnosti. Pokaždé, když se tedy mezi přáteli rozběhla diskuze na téma práce, držel jsem se stranou nebo jsem své odpovědi přikrášloval tak, abych co možná nejvíce minimalizoval své ponížení.
Základní i střední školu jsem až na drobná zaškobrtnutí prošel s nadprůměrným prospěchem a nic nenasvědčovalo tomu, že by mě v budoucnu neměla čekat jiná, než snová kariéra s tučnou výplatní páskou. Ano, dříve jsem byl skutečně tak naivní a myslel jsem si, že mě dobré známky ve škole předurčují k nějakému úspěchu. Po ukončení studia a setkání s reálným světem jsem se však hodně rychle přesvědčil o opaku. Nutno říci, že můj pokus o získání vysokoškolského diplomu dopadl neúspěšně a je tedy možné, že bych v opačném případě mluvil jinak. V mém okruhu přátel je však dost jedinců, kteří dosáhli papírově úspěšné kariéry i bez titulu u svého jména, takže si dovolím tvrdit, že to o vzdělání přeci jen není.
V dnešním příspěvku jsem se tedy rozhodl ohlédnout za svou pracovní historií, vyzdvihnout ty dobré i špatné stránky jednotlivých zaměstnání a zaměřit se především na cenné zkušenosti, které jsem během nich získal. Nebýt mého nově nabytého optimismu, asi bych všechny své dosavadní záznamy v životopisu bral víceméně jako ztracený čas. Je však pravdou, že jsem díky nim prošel důležitými lekcemi, které pomohly formovat konkrétní představu o mém současném životním směru.
Dříve než se dostanu k samotným zaměstnáním, zmíním se alespoň okrajově o svém vzdělání. Jelikož se můj život již odmalička točil kolem technologií a své dětství jsem (bohužel) téměř celé trávil před obrazovkou počítače, zdálo se býti logické se v podobné oblasti nadále vzdělávat. Po ukončení povinné školní docházky jsem se tedy rozhodl pro středoškolské studium v oboru informačních technologií. Nechtěl jsem však sázet pouze na jednu kartu, a tak jsem si vybral školu, která nabízela možnost skloubit informatiku s ekonomikou. Výsledkem tohoto vzdělání „půl na půl“ bylo pouze to, že jsem se nic nenaučil do hloubky a následné uplatnění v praxi bylo tedy nulové.
S blížící se maturitou jsem stále neměl tušení, co přesně chci v životě dělat. Byl jsem však přesvědčený o tom, že bakalářský titul je jakýmsi povinným minimem pro nějaký dílčí úspěch v životě, a tak jsem si zkrátka musel nějakou vysokou školu zvolit. Jedním z mála pozitiv střední školy byla skutečnost, že jsem nalezl oblibu ve studiu cizích jazyků a nabízela se tedy možnost v nich pokračovat. Konečná volba padla na univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, na kterou jsem se díky svému průměru známek z angličtiny dostal, aniž bych musel podstoupit jakékoliv přijímací řízení.
Již po dvou týdnech bylo jasné, že má volba byla chybná. Na univerzitě mi nesedlo zcela nic. S ostatními studenty jsem nebyl schopen nalézt společnou řeč, jednotlivé předměty pro mě postrádaly jakýkoliv smysl a ze všech kantorů jsem jako autoritu a skutečného odborníka respektoval pouze jednoho. Bohužel jsem nenašel odvahu studium ihned ukončit, a tak jsem se s laxním přístupem dobelhal až na konec druhého ročníku, kde už však díky nedostatku kreditů nebylo možné dále pokračovat. Ukázalo se, že vysoká škola zkrátka není nic pro mě. Ty dva zbytečně ztracené roky života mi však už nikdo nevrátí.
Po neúspěšně ukončeném studiu mě přepadla krize a cítil jsem se doma jako vyvrhel. Potřeboval jsem nutně změnit působiště a začít jinde tzv. od nuly. Díky souhře okolností a ochotě mých přátel a bývalých spolužáků se mi naskytla příležitost přestěhovat se do Brna, kde jsem tak mohl odstartovat svou novou životní kapitolu. Ve svých jednadvaceti letech jsem byl poprvé nucen se postavit na vlastní nohy a po získání střechy nad hlavou bylo zapotřebí zajistit si také alespoň nějaký zdroj příjmu. Vzhledem k mému již zmíněnému zájmu o technologie jsem vždy rád pomáhal lidem s nákupem elektroniky a představa toho, že bych za to mohl být ještě placený se mi zamlouvala. Z tohoto důvodu jsem jako své první zaměstnání zvolil pozici prodejce v Datartu.
Začátky pro mě, jakožto odvěkého introverta představovaly obrovskou výzvu. Povinnost aktivně oslovovat zákazníky na prodejně mě zprvu děsila, ale technické vědomosti, kterými jsem disponoval mi dodávaly dostatečné sebevědomí. Věděl jsem, že jsem schopen o dané problematice přesvědčivě hovořit, a tak se stačilo pouze zbavit ostýchavosti, což se mi díky neustále praxi velmi rychle podařilo.
Během dní, kdy obchodem proudily davy lidí, plynul čas rychle jako voda a práce mě vyloženě bavila. Problém však nastal, když zákazníci nepřišli a nebylo tedy co dělat. Bezvýznamné stání či pochodování mezi regály mě fyzicky i psychicky ubíjelo. V takových chvílích se čas naopak zastavil a dvanáctihodinové směny se zdály býti nekonečné. Člověk se mohl zabavit tak akorát utíráním prachu či vylepováním cenových štítků. Díky těmto zkušenostem jsem se přesvědčil o tom, že čas je skutečně relativní a závisí přímou měrou na pracovní náplni. V mém dalším zaměstnání jsem tedy již nemohl připustit mít možnost se jakkoliv nudit. Nemít co na práci je totiž mnohem horší než mít hodně práce.
Během hledání svého příštího zaměstnání jsem narazil na pracovní nabídku přípraváře automobilů v bazaru Auto ESA. Kdybych měl soudit pouze dle názvu pozice, pravděpodobně bych nikdy o takovou práci ani prstem nezavadil. Přeci jen mé znalosti osobních automobilů začínají i končí faktem, že mají 4 kola. Každopádně jsem rád, že jsem na onu nabídku odpověděl, jelikož se z ní nakonec vyklubala možná ta nejlepší práce, jakou jsem kdy měl. Pod názvem přípravář se totiž skrýval produktový fotograf, jehož hlavní náplní bylo nafotit každý den všechny dovezené automobily. Alespoň teoretický zájem o umění fotografie se u mě projevil již na střední škole a nyní jsem měl příležitost jej uplatnit v praxi.
Je pravdou, že se zde o nějaké skutečné umění nejednalo a celý proces připomínal spíše výrobní linku. Nebylo potřeba žádného kreativního myšlení a vše jelo podle přesně daných směrnic. To mi však nevadilo. Práce bylo každý den dostatek, takže nebyl čas ani prostor začít se nudit. Každé auto jsem si musel přivézt do vyhrazeného foto koutku a měl jsem tak možnost si vyzkoušet řízení desítek různých vozidel. Bylo to právě zde, kde jsem objevil svou vášeň v řízení automobilů.
To, že jsem ty nejteplejší slunné dny trávil venku na čerstvém vzduchu byl doslova balzám pro mé tělo i duši. Na období jara a léta jsem si zkrátka nemohl přát lepší práci. Jenže s příchodem podzimu, sychravého počasí a stále se zkracujících dní začaly vyplouvat na povrch její nevýhody. Ideálních podmínek k samotnému focení ubývalo a má náplň se stále více přesouvala k umývání a leštění aut na prodejní ploše. Během tréninku u mistra Miagiho by se taková praxe možná hodila, já jsem však deštivé a chladné dny venku trávit nechtěl, navíc ještě s mokrým hadrem v ruce. Nadešel tedy čas najít si nějaké důstojnější zaměstnání v teplé a útulné kanceláři.
Po odchodu z autobazaru se mi podařilo obsadit pozici textaře a produktového fotografa v jednom z největších e-shopů s repasovanou a předváděcí technikou v České republice. Poprvé ve svém životě jsem získal práci na základě toho, co umím a co mě skutečně baví. Pomohl mi k tomu nejen můj zájem o technologie, ale zejména mé předešlé zkušenosti s focením a se psaním pro různé online magazíny. I když jsem díky své lásce ke kinematografii tvořil dříve spíše filmové rubriky, nebylo těžké se rychle aklimatizovat i ve světě počítačů a telefonů.
Kancelář byla od mého bydliště vzdálená necelých pět minut jízdy autem. Na rozdíl od mého předešlého zaměstnání jsem mohl chodit slušně oblečený, aniž by mi hrozilo umazání od motorového oleje. No a náplní mé práce bylo sezení u počítače, focení a psaní o nespočtu zajímavých zařízení. Naplnila se tak tedy má tehdejší představa o ideální kariéře. Třešničkou na dortu byl ten nejlepší kolektiv kolegů, jaký si člověk mohl jen přát, z nichž někteří zůstali mými dobrými přáteli dodnes. Po nějaké době se však u všech začala projevovat dost silná ponorková nemoc. Každý z nás si dříve či později uvědomil, že v životě přeci jen touží po něčem jiném a chuť do práce postupně upadala.
Utvořila se mezi námi silně toxická skupina, ve které jsme se navzájem podporovali v nicnedělání a celkové zášti vůči firmě. Své problémy jsme zaháněli každodenními návštěvami klubů a pitím velkého množství alkoholu. Nehostinné prostředí začalo velice rychle negativně ovlivňovat mé fyzické i duševní zdraví. Kombinací nadměrného stresu a nezodpovědného životního stylu jsem si nakonec přivodil srdeční potíže, které mě přinutily odejít. Tamní zkušenosti mě naučily si konečně vážit vlastního života a daly mi patřičný impulz k tomu, abych o sebe začal lépe pečovat. Způsob, jakým jsem se s firmou rozloučil mě však mrzí dodnes.
Po ukončení mého předešlého angažmá jsem se nacházel ve složité životní situaci. Zpočátku pro mě nebylo vůbec snadné bojovat se svými zdravotními komplikacemi, které mě navíc velkou měrou tížily i po stránce psychické. Důležitým prvním krokem bylo co nejrychleji vyčistit svou mysl, čemuž jsem musel přizpůsobit i hledání své další práce. Dříve by mě ani ve snu nenapadlo, že budu někdy pracovat na poště. Přiznávám, že jsem na takové zaměstnání vždy nahlížel s dosti velkým opovržením. Jenže v mém případě nakonec představovalo vše, co jsem aktuálně hledal.
Už z dob působení v autobazaru jsem věděl, že mě řízení baví a dokonce má na mě patřičně uklidňující efekt. Nakládání zásilek do dodávky mi vynahrazovalo fyzický pohyb, který mi dříve v kanceláři chyběl. Během dne jsem měl klid, jelikož mi žádný nadřízený nestál tzv. za zády. Díky trase vedoucí převážně brněnským venkovem, jsem měl příležitost každý den prohodit pár slov s příjemně naladěnými starousedlíky, kteří dokázali doručení zásilky odměnit i nějakým tím dýškem. Když se k tomu všemu navíc sešla i prosluněná obloha, byl jsem nadmíru spokojen. Nehledě na to, že jsem již po půl roce „prostého“ rozvážení balíků dosáhl o 30% větší mzdy oproti dřívější kancelářské práci.
Věděl jsem, že mě nějaké budování kariéry na poště rozhodně nečeká, ale každý den jsem odcházel domů s čistou hlavou, důstojnější mzdou a větším množstvím volného času. A právě o volný čas mi šlo ze všeho nejvíce, potřeboval jsem se totiž mimo práci věnovat cvičení, stravě a celkové nápravě svého podlomeného zdraví. Díky mému vysokému pracovnímu nasazení mi však vedení přidávalo stále více práce a z dříve klidných osmihodinových směn se nakonec staly každodenní hektické dvanáctky. Pošta tak přestala plnit funkci „ozdravného“ zaměstnání a nemělo smysl u ní nadále zůstávat. Naučila mě však vážit si volného času, kterým jsem dříve tak moc plýtval.
V jednom starším článku jsem se s vámi podělil o své největší vášně, ze kterých hodlám sestavit svou ideální kariéru. Tento plán se v mé mysli začal formovat již před více než deseti lety, nikdy jsem však nenašel odvahu jej realizovat. Neustále jsem jej hrnul před sebou a místo možných řešení jsem hledal pouhé výmluvy. Díky svému neutuchajícímu strachu z neúspěchu jsem své sny upozadil a nahlížel na ně pouze jako na jakousi útěchu toho, že mi někdy v budoucnu jejich naplnění změní život k lepšímu. V hloubi duše jsem však začínal ztrácet naději a smířil se s tím, že zůstanou skutečně jen pouhými sny.
Ne nadarmo se však říká, že má vše svůj správný čas. A ten, jak se zdá u mě konečně také nadešel. Každé z mých předešlých zaměstnání mi dalo velké množství dobrých i špatných zkušeností, především mi ale vždy ukázalo, že ta správná cesta vede jen a pouze přes dosažení mých snů. Dlouhou dobu jsem se snažil najít nějaké zajímavé zaměstnání, které by mě bavilo a zároveň mi nabídlo možnost držet si vysokou životní úroveň. To se mi však bohužel nepodařilo a nemohu si tím nadále dovolit ztrácet čas. Jistota a komfort stabilního zaměstnání je sice fajn, pokud chci však být v životě opravdu šťastný, musím jít svou vlastní cestou.
Začátkem mé nové kariérní dráhy jsou právě tyto osobní stránky, které se nyní snažím především zaplnit texty. Jsem si vědom toho, že to ze mě žádného spisovatele nedělá, ale někde se začít musí. Dříve jsem tvrdil, že nemá cenu s něčím začínat, když to stejně s největší pravděpodobností nikam nepovede. Trvalo to dlouho, ale i já jsem toto hloupé tvrzení naštěstí přehodnotil. Na smrtelné posteli prý člověk mnohem více lituje kroků, které neudělal…
A já už ničeho rozhodně litovat nehodlám.
tvl… pamatuju ještě jak v kanclu valil řáhol a další pecky. 😀 A s Martinem povzbudivé párty až do rána 😀 To je pes, to já poznám, sem tam nějaké to pivko u Badinů a doživotní BAN ve středověké krčmě… 😀 Občas na to rád zavzpomínám i když to mělo hromadu mínusú, tak jsem rád, že jsem to prožil… 🙂
No bylo to zkrátka epických pár let života. V mnoha ohledech je škoda, že to skončilo a za trošku jiné konstelace si dokážu i představit, že by to trvalo déle. Každopádně mnoho z nás vědělo, že je zapotřebí jít tzv. o dům dál. Na společné zážitky však nikdy nezapomenu 😎.