Srdeční záležitost

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Psal se rok 2008 a společně s mým taťkou jsme, jakožto zarytí fanoušci klasických akčních filmů absolvovali domácí maraton, tehdy ještě třídílné série Rambo, abychom se patřičně naladili na blížící se uvedení čtvrtého pokračování. Po skončení posledního dílu jsem se v pozdních večerních hodinách uchýlil do postele. Bohužel jsem tou dobou ještě netušil, že mám před sebou jednu z nejhorších a nejdelších nocí svého života. Během prvních minut usínání jsem začal pociťovat zvláštní pocit na hrudi, který by se dal přirovnat k drobné srdeční arytmii. Čím více jsem se na tento problém soustředil, tím více se projevoval. Na tváři se mi objevily krůpěje studeného potu, hyperventilace dosahovala úrovně, jako při zaběhnutí rekordního sprinterského závodu a ohlušující a nepravidelný tlukot srdečního svalu mi naháněl až panickou hrůzu. Můj vnitřní hlas hypochondra říkal jediné: „Dnešní večer nepřežiji.“

Raketovou rychlostí jsem vystřelil z lůžka a zamířil k umyvadlu opláchnout si obličej ledovou vodou. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil a nevěděl jsem, jak s těmito potížemi bojovat. Byl jsem k smrti vyděšený a bezradný. Po mírném zklidnění jsem zamířil zpět do postele a doufal, že se mi podaří co nejrychleji usnout. Nicméně v okamžiku zaujmutí horizontální polohy mé srdce začalo znovu zlobit. Následující hodiny jsem tedy nervózně pochodoval po domě a hlavou se mi honily pouze ty nejčernější scénáře. Když už jsem se dostal do bodu naprostého fyzického i mentálního vyčerpání, schoulil jsem se v poloze plodu na gauč a konečně docílil kýženého spánku.

Bylo mi tehdy pouhých 14 let a poprvé jsem na vlastní kůži okusil křehkost lidského zdraví. I když jsem ke svému udivení nakonec spatřil světlo nového dne, tušil jsem, že tato událost změní můj život navždy. A měl jsem pravdu.

Problém mezi ušima

Po této hrůzné zkušenosti jsem byl jako tělo bez duše. Má mysl byla zatemněna, nemyslel jsem na nic jiného, nedokázal jsem mít z ničeho radost a ani jídlo mi nechutnalo. Ze všeho nejvíce jsem se bál jít večer spát, nechtěl jsem totiž riskovat, že se bude situace opakovat. Během následujících večerů se srdce ještě párkrát ozvalo, naštěstí však ne v takové míře. Jelikož se tyto potíže projevovaly pouze večer těsně před usnutím, začínal jsem mít pocit, jako by se jednalo spíše o nějaký psychický blok než vyloženě fyzický problém. I přesto jsem se rozhodl podstoupit kardiologické vyšetření, abych věděl, na čem jsem.

Musím se přiznat, že pro mě nebylo vůbec snadné sedět v čekárně ve společnosti o několik generací starších pacientů s vědomím, že mám ve svém věku možná stejné potíže jako oni. Po rozhovoru s lékařem a zhodnocení ultrazvuku zněl verdikt tak, jak jsem předpokládal. Jednalo se o panickou ataku způsobenou nahromaděným stresem. Ačkoli mě tato zpráva uklidnila, potvrzení toho, že se jedná o psychický problém mě zarazilo. V té době jsem totiž neprožíval nikterak složité období a neměl jsem žádné neobvyklé starosti. Když se na to však podívám zpětně, dává to smysl.

Nikdy jsem nepatřil mezi příliš odolné jedince. Vždy jsem si bral vše moc k srdci a trápil jsem se naprostými maličkostmi. Nikdy jsem se nedokázal přes nepříjemné věci jen tak lusknutím prstu přenést a mnohé křivdy jsem v sobě dusil i po dobu několika let. Navíc jsem neměl ve svém životě žádnou příležitost své problémy ventilovat například skrze fyzickou aktivitu, jelikož jsem byl líný introvert, který drtivou většinu času trávil sezením u počítače či televize. Není tedy až takové překvapení, že se mé srdce nakonec rozhodlo mi to všechno nějakým způsobem vrátit.

Smrtící nuda

Obrovským faktorem, který během let sehrál významnou roli při vzniku a následném zhoršování mých srdečních potíží, bylo trávení času na místech, kde jsem zkrátka nechtěl být. 15 let jsem seděl ve školních lavicích a více jak 3 roky jsem pracoval v kanceláři u počítače a nebylo dne, kdy bych si nepokládal otázku, co tady vlastně dělám. Tím netvrdím, že je na studiu či kancelářské práci v jádru něco špatného. Problém byl spíše u mě. Za ta léta jsem zjistil, že nemohu jen tak po dobu několika hodin sedět na jednom místě a nudit se. V takovém případě jsem totiž měl čas myslet na hlouposti a pokládat si stresující otázky ohledně samotného bytí. Nejhorší bylo, když jsem nedokázal najít žádný smysl v probíraném učivu nebo zadané práci. Kombinace nudy, přemýšlení nad nesmrtelností chrousta a absence hlubšího poslání se u mě totiž začala velice brzy projevovat fyzicky.

Klasické klepání nohou pod stolem či cvakání propiskou asi známe všichni. U mě to však dále pokračovalo tlakem na hrudníku, bolestmi břicha, hlavy a krku a v tom nejzazším stádiu jsem přestával nevědomky dýchat. Za normálních okolností, pokud se zrovna nebavíme o meditaci či nějaké formě cvičení, je dýchání automatické a nepřemýšlíme nad ním. Jenže já se najednou musel začít vědomě nadechovat a vydechovat, samo od sebe to totiž nešlo. Navíc jsem měl pocit jako bych z každého nádechu získával méně kyslíku. S takovými problémy jsem se potýkal téměř 19 let svého života. Je to také jeden z hlavních důvodů, proč jsem předčasně ukončil studium vysoké školy nebo vyměnil důstojné zaměstnání copywritera za prosté řízení auta na poště. Jedna věc je, když prohlásíte, že vás zkrátka něco nebaví. Něco jiného však je, když vás něco ubíjí takovým způsobem, že doslova nemůžete dýchat.

Konec starého života

Nyní se přesuneme na konec roku 2020. Od mé první panické ataky uplynulo 13 let. Během nich jsem nesčetněkrát na vlastní kůži pocítil, jak dokáže špatná mysl vyvolat i ty nejvážnější fyzické příznaky. S těmi jsem se tento rok potýkal více než kdy dříve a poslední měsíce jsem si upřímně řečeno myslel, že se nedožiji svých příštích narozenin. Mé srdeční potíže se neustále stupňovaly a téměř každý druhý den jsem ve večerních hodinách zažíval tak silné přeskočení srdce, až mi to kolikrát vyrazilo dech z těla.

Jednoho podzimního večera jsem se rozhodl své problémy zahnat během po své oblíbené trase kolem města. To ovšem byla chyba. Již nějakou dobu bylo mé tělo oslabeno zdravotními komplikacemi a na sportovní aktivitu nebylo v žádném případě připraveno. Po nějakých 10 km se u mě vyskytla série nepravidelného srdečního rytmu a já ihned věděl, že jde do tuhého. Okamžitě jsem zpomalil a vydal se zpět směrem domů. Pokaždé, co jsem zrychlil se problém opakoval, a tak jsem se musel po zbytek cesty vracet klidnou chůzi. Po příchodu domů jsem byl zralý na odvoz sanitkou. Po pár hodinách jsem se konečně mírně uklidnil a situace se zlepšila.

Bohužel mě však tato epizoda psychicky i fyzicky vyčerpala do takové míry, že mě vyřadila na následující tři týdny absolutně z provozu. Nedokázal jsem se bez zadýchání zvednout ani z postele a na toaletě jsem se musel opírat rukama o zeď, jelikož jsem se na nohou dlouho neudržel. Díky své pesimistické nátuře jsem byl při těchto stavech smířený s brzkým koncem. Naštěstí se však ukázalo, že se někdo tam nahoře ještě nerozhodl napsat poslední kapitolu mého života a pouze jednu z nich poněkud dramatickým způsobem zakončil.

Začátek nového života

Některé dny pro mě bylo opravdu složité najít motivaci k tomu, abych se svými problémy bojoval. Tentokrát jsem už nevěřil, že by mé potíže pramenily pouze ze špatné mysli. S příchodem čtvrtého týdne jsem však začal cítit pozvolný návrat životní energie, která ve mně zažehla tolik potřebnou jiskřičku naděje. Říká se, že si člověk začne vážit života až ve chvíli, kdy čelí skutečné smrti. Netuším, zdali jsem se ji tehdy opravdu podíval do tváře, nicméně strach z ní jsem měl jako nikdy před tím. Skutečnost, že jsem tedy po tom všem stále ještě na tomto světě, jsem se rozhodl využít jako druhou šanci na nový a především lepší život.

Jako první krok na cestě k mé očistě a regeneraci jsem považoval za nezbytné podstoupit komplexní kardiologické vyšetření, které by mi dalo nějakou reálnou představu o tom, jaké škody na mě zanechala divoká léta plná stresu, konzumace škodlivých látek a nezodpovědného chování. Využil jsem tedy služeb diagnostického a léčebného centra Top Moravia Health a jejich programu kardiovaskulární prevence. Musím uznat, že jsem se nikdy v životě nesetkal s lepší lékařskou péčí a vstřícnějším personálem, nicméně v tom tkví asi výhoda soukromého sektoru.

Celé vyšetření trvalo bezmála tři hodiny a i přesto, že neodhalilo žádný problém, bylo mi doporučeno ještě po dobu dvou týdnů nosit EKG monitor, který by nám poskytl více důležitých dat. Díky tomuto dlouhodobějšímu sledování se sice zjistily drobné poruchy srdečního rytmu, paní doktorka mě však ujistila, že se nejedná o nic vážného a většina mých potíží je způsobena špatným životním stylem a stresovou zátěží. Ukázalo se, že ještě není pozdě a své zdraví mám stále ve svých rukou. Bylo tedy načase za promarněnými šestadvaceti lety udělat tlustou čáru a začít si svého života konečně vážit. V opačném případě by totiž příští vyšetření mohlo dopadnout jinak.

Řídím se svým srdcem

V době psaní těchto řádků se datuje rok 2022 a pokud vše půjde podle plánu, oslavím na jeho konci devětadvacáté narozeniny. Mnohem raději se na ně však dívám jako na své teprve třetí. Tím netvrdím, že jsem ve věku, kdy bych měl znovu začít navštěvovat mateřskou školu. To by se asi příliš nehodilo. Každopádně tehdy v roce 2020 jsem se ocitl v jakémsi osobním pekle z něhož se mi podařilo zázračným způsobem uniknout. Od té doby již neberu život jako samozřejmost. Vážím si každého dne, kdy nemám žádné bolesti, mé srdce tluče pravidelně a plíce mají dostatečné množství kyslíku. Mrzí mě, že jsem ke svému prozření došel až poté, co jsem si prošel tak děsivými zkušenostmi. Na druhou stranu jsem za ně v konečném důsledku vděčný, bez nich bych totiž nezačal nikdy skutečně žít.

Uvědomuji si, že má cesta za kvalitnějším a zdravějším životem bude ještě dlouhá a trnitá. I když jsem od onoho osudného podzimního běhu učinil již mnoho změn a dosáhl výrazného pokroku v oblasti duševní i fyzické kondice, cítím, že mé srdce již nikdy nebude fungovat jako u zdravého člověka. Ve spoustě věcí se musím kontrolovat či nějakým způsobem omezovat. Mé tělo už mi zkrátka neodpouští ani ta nejmenší pochybení a k docílení jeho nejlepšího fungování je nutné každý den dodržovat pevně daná pravidla.

Mé srdce mi doslova dává najevo, je-li v mém životě zrovna něco špatně. Svým rytmem, pravidelností, silou i rychlostí mi podává zpětnou vazbu na všechna má rozhodnutí. Nedostatek spánku, málo pohybu, špatná strava, zvyšující se úroveň stresu, to vše se okamžitě projeví na tlukotu mého srdce. Dříve jsem tyto signály ignoroval, až jsem za to zaplatil vysokou cenu. Pokud tu však chci setrvat co možná nejdéle, podobnou chybu už si dovolit nemohu.

A vězte, že já rozhodně odejít nehodlám.