Světla v sále pomalu zhasínají. Pohodlně usazen do kožené polohovatelné sedačky sleduji kuželovitý paprsek projektoru vycházející zpoza zadní stěny, jak postupně ozařuje jemná smítka nad mou hlavou ladně se vznášejícího prachu až nakonec dorazí na stříbrné plátno, kde vykouzlí první barevné odstíny. Z reproduktorů se začínají linout povědomé tóny klasické, leč značně modernizované filmové melodie. Zatímco mi po celém těle naskakuje husí kůže, náhlý přísun dopaminu ve mně vzbuzuje doslova euforické pocity kombinované s až neobvykle silnou nostalgií.
Píše se den 2. června 2022, čas hlásí deset minut po osmé hodině večerní a můj šestý smysl mi napovídá, že budu za okamžik svědkem něčeho výjimečného. Ani v těch nejdivočejších představách by mě však nenapadlo, že právě sleduji začátek jednoho z nejlepších počinů novodobé kinematografie.
Přiznávám, že úvodní slova jsem záměrně napsal tak, aby s lehkým poetickým nádechem pomohla dokreslit atmosféru onoho osudného večera. Nicméně každý z vás, kdo již někdy navštívil jakýkoliv kinosál ví, že promítání samotného snímku mnohdy předchází téměř půlhodinový blok plný komerčních sdělení a filmových upoutávek. Já se tu však nyní snažím, pokud možno důstojně popsat svůj neuvěřitelný filmový zážitek a přišlo mi nevhodné a značně degradující své povídání uvést slovy o tom, jak jsem nejprve viděl reklamy na „výhodný“ spořící účet či novou příchuť ledového čaje.
První Top Gun patří bezesporu mezi nejvýznamnější snímky osmdesátých let. Představuje zásadní milník v kariéře režiséra Tonyho Scotta i představitele hlavní role Toma Cruise. Ačkoli jsem si byl jeho kultovního statusu dlouhá léta dobře vědom, nejevil jsem o jeho shlédnutí až donedávna velký zájem. Na kinematografii minulého století sice nedám dopustit, tématika letectví mě však nikdy příliš neoslovila a dostupná hodnocení navíc naznačovala, že celkové kvality filmu zase až takových nebeských výšin nedosahují. Ani přítomnost zmíněné dvojice dnes již legendárních tvůrců mě tedy nedokázala přesvědčit, abych pro něj rezervoval jeden ze svých filmových večerů. I přesto jsem věděl, že si jakožto zapřisáhlý cinefil nemohu dovolit tento snímek ignorovat navždy.
Zprávy zmiňující se o přípravách druhého dílu mě zpočátku nechávaly chladným. Hollywoodská studia se díky lenosti i nedostatku originálních nápadů snaží poslední roky oživit nespočet starých titulů a pomocí nekonečných pokračování a tvoření rádoby propojených světů z nich vydojit co nejvyšší zisky. Ne vždy se tento přístup vyplatí a to i v případě kdysi opravdu silných značek. Nyní se tu navíc bavíme o více než tři dekády starém filmu, po jehož pokračování volal opravdu málokdo.
Nechtěl jsem dělat unáhlené závěry, dokud původní film neuvidím, a tak jsem v dubnu roku 2022 konečně věnoval čas i tomuto archivnímu kousku. A má skepse ohledně rozhodnutí natočit po tolika letech druhý díl se ukázala býti namístě. Byl jsem sice rád, že jsem si doplnil mezeru ve vzdělání, samotný film mě však příliš nezaujal. Více než letecké scény, na kterých se navíc viditelně podepsal zub času, mě bavily ty odehrávající se na zemi, čemuž mělo být pravděpodobně naopak. Film to rozhodně není špatný, dle mého názoru však příliš nevybočuje z řad průměrných akčních filmů dané doby. No a skutečnost, že se mi každou chvíli vybavovaly scény z prvního dílu Žhavých výstřelů, tomu také příliš nepomohla.
Mou největší motivací ke shlédnutí původního Top Gunu bylo rozhodnutí nakonec přeci jen navštívit promítání jeho pokračování. Kde se najednou vzal onen zájem? Stručně řečeno, Tom Cruise. Dobře, asi bude zapotřebí abych dodal trochu více kontextu.
Fanouškem Toma Cruise jsem odjakživa, přední příčky mého seznamu nejoblíbenějších herců však dlouhou dobu zaujímali jiní. Počínaje čtvrtým dílem Mission Impossible se však začala situace pomalu ale jistě měnit. U této akční série, která podle mnohých již směle konkuruje samotným „Bondovkám“, můžeme být totiž svědky nezvykle rostoucích kvalit. To se v současném Hollywoodu příliš často nevidí a v drtivé většině případů mívá úroveň dalších přírůstků do filmových sérií spíše klesající tendenci. Hlavním důvodem je právě Tom Cruise, který převzal producentské otěže této série a stále více se podílí na celém kreativním procesu.
I když o Tomovi koluje na internetu spousta zvěstí ohledně jeho pochybné víry, jedno se mu zkrátka upřít nedá. Je to skvělý herec a obrovský profesionál, který do svých filmů vkládá maximální úsilí a jako jeden z mála praktikuje své kaskadérské kousky bez pomoci dvojníka. I v šedesáti letech stále pokračuje v posouvání hranic nemožného a s každým novým filmem dokazuje, že ještě rozhodně nepatří do starého železa. A právě svým přístupem k filmovému řemeslu si mě Tom v posledních letech naprosto získal.
Premiéra druhého dílu byla původně plánována na rok 2020, vlivem celosvětové pandemie byla však několikrát odsunuta a finální datum padlo až na květen roku 2022. S blížícím se uvedením získával film stále více mé pozornosti, především díky skvělé propagační kampani, která kladla důraz na množství práce a úsilí, které celý tým do jeho natáčení vložil a jak daleko byl Tom opět schopen zajít aby nám divákům dodal pořádný adrenalinový zážitek. Nakonec bylo tedy jasné, že mě návštěva kina nesmí minout.
Jak jsem již zmínil, původní Top Gun mě příliš nezaujal, o to více mě tak překvapily pocity, které jsem prožíval už od samého začátku jeho pokračování. Úvodní titulky doprovázené ikonickým soundtrackem ve mně dokázaly evokovat nádherné vzpomínky na dobu, kterou jsem nikdy nezažil. Mám snad v paměti uchované okamžiky z nějakého předešlého života? Logičtějším vysvětlením je spíše to, že jsem velkým fanouškem osmdesátkových filmů a scény právě se odehrávající před mým zrakem, jako by z nich přímo vypadly. Což není zase tak daleko od pravdy, vezmeme-li v potaz fakt, že úvod filmu je v podstatě totožný s prvním dílem, jen převlečený do modernějšího kabátu.
To bychom vlastně mohli prohlásit o vícero pasážích filmu, jelikož ten se svou kostrou více než podobá svému předchůdci. Nejedná se však o nic neobvyklého. Tento jednoduchý a bezpečný přístup dnes používají tvůrci k tomu, aby pokračování mělo co nabídnout nové i starší generaci diváků. Stejným receptem se řídily například filmy jako Star Wars: Force Awakens či Ghostbusters: Afterlife. Pokud se k původní látce přistupuje s láskou, nadšením a dostatečným úsilím, dokáží to diváci ocenit a scénáristické berličky v podobě drobného kopírování rádi přehlédnou. Bohužel býváme mnohem častěji svědky opačného případu, kdy se tvůrci vrhnou do pokračování bez špetky respektu a nostalgii používají jen jako laciný nástroj k vydělání peněz.
Top Gun: Maverick naštěstí mísí původní materiál s tím moderním přímo dokonale. Jedná se doslova o milostný dopis vzdávající hold nejen původnímu filmu, ale rovnou celé osmdesátkové filmografii, která dodnes vyniká především svou poctivostí. Ať už je řeč o jednotlivých záběrech, nápaditém střihu, hudebním podkresu, dialozích, prezentovaném hrdinství, patriotismu, ale i patosu a drobné naivitě, tento film je doslova ztělesněním všeho, co na starších amerických filmech z této éry tak miluji.
Již první upoutávky naznačovaly, že nový Top Gun sází především na akční sekvence. V tomto ohledu film nejen že doručil to co sliboval, ale naprosto předčil všechna má očekávání. Tvůrci si dali za úkol diváky co nejvíce přiblížit pocitu jako by sami seděli na místě pilota. Pro natáčení vzdušných pasáží se proto rozhodli použít nejmodernější IMAX kamery, které vás svým rozsáhlým obrazovým formátem doslova vtáhnou do děje. Jejich použití však představovalo problém zejména uvnitř kokpitu, jelikož by se do něj kvůli své velikosti zkrátka nevešly. Bylo je tedy nutné pro potřeby filmu na zakázku upravit tak, aby bylo možné objektivy umisťovat nezávisle na pozici samotného těla kamery. Ať už tedy sledujeme záběry vně nebo uvnitř letadel, výsledný efekt je naprosto fenomenální.
Ruku v ruce s opojným obrazem jde samozřejmě perfektní zvukový design. Díky němu si naplno vychutnáte to pravé burácení tryskových motorů, pocítíte každý průlet a uslyšíte sebemenší poryv větru včetně drobného praskání při extrémním tlaku působícím na trup letadla. Zde musím zmínit, že jsem měl možnost film vidět v sále disponujícím technologií Dolby Atmos, která mi umožnila všechny tyto detaily vnímat.
Nicméně snímků s vyšperkovaným obrazem a zvukem je v dnešní době nepřeberné množství. Tou největší devízou zdejších akčních scén je skutečnost, že se téměř vše natáčelo v reálných podmínkách bez zeleného plátna a přehnaného množství digitálních efektů. Herci před začátkem natáčení absolvovali speciální výcvik navržený tak, aby mohli všichni usednout do kokpitu letadla a na vlastní kůži se účastnit těch nejnebezpečnějších leteckých manévrů. V obličejích herců je tedy vidět, krom nefalšovaného strachu a vzrušení, především vliv gravitace a vysokého přetížení, které by šlo na zemi v teple a pohodlí ateliéru jen stěží nasimulovat.
Strhující akce nicméně není to jediné o co se snímek může opřít, disponuje totiž také překvapivě silnou emocionální stránkou, která se v podobných typech filmů vyskytuje málokdy. Nový Top Gun tak překračuje břehy akčního žánru a směle nahlíží i do vod dramatických.
Prvním pilířem je romance Mavericka a Penny Benjamin. O té padla v původním filmu pouze drobná zmínka, jakožto o „té“ dceři jednoho admirála. Nyní však díky Jennifer Connelly získává i reálné obrysy a konečně se tak dozvídáme i střípky z jejich minulosti. Tato romantická linka neslouží pouze jako laciná výplň a již od začátku působí velmi přirozeným dojmem. Chemie mezi Tomem a Jennifer funguje na jedničku a každá jejich společná scéna mi nevědomky vykouzlila úsměv na tváři.
Druhým pilířem je komplikovaný vztah s Bradleym jakožto synem Maverickova parťáka a nejlepšího přítele „Goose“, který v prvním díle zahynul při pokusu o katapultování se z kokpitu stíhačky. S touto tragickou událostí se Maverick stále nedokázal vyrovnat a Bradley v podání Milese Tellera mu dává smrt svého otce stále za vinu. Z jedné strany tak sledujeme snahu o odpuštění a vybudování „otcovského“ vztahu, ze strany druhé naopak napětí a křivdu.
Za třetí a emočně nejsilnější pilíř však považuji přítomnost Vala Kilmera. Kvůli jeho statečnému boji s těžkou nemocí nebylo dlouho dobu jasné, jakým způsobem se „Iceman“ do pokračování zapojí. Tuto nelehkou situaci však tvůrci nakonec vyřešili skvělým a zejména velmi vkusným způsobem. I když se Val na scéně objeví fyzicky pouze na okamžik, jeho postava je stěžejním prvkem celého příběhu. Krásné přátelství plné vzájemného respektu, které za ta léta mezi Maverickem a Icemanem vzniklo, z filmu přímo číší a i navzdory krátkému prostoru mi dokázalo vehnat nejednu slzu do oka.
V chrlení superlativů bych zde mohl pokračovat donekonečna, má slova však ani zdaleka nevyjadřují, jak moc jsem z tohoto filmu nadšený. Podobně vydařenou kombinaci prvků čítající akci, drama, skvělý hudební podkres, vybroušenou technickou stránku i bravurně poskládaný herecký ansámbl vidíme u letních „blockbusterů“ takového kalibru jen zřídka. Nejen že se tak film úspěšně vymanil ze škatulky obyčejné popcornové zábavy, do které měl podle všech předpokladů zprvu zapadnout, on dokázal doslova nadzvukovou rychlostí proletět filmovými oblaky, načež si svou kvalitou nezadá ani s těmi nejlepšími spektákly. V celkovém hodnocení se dokonce nebojím zajít tak daleko a označit Top Gun: Maverick za umělecké dílo.
Celý článek je spíše shrnutím mých subjektivních pocitů než nějakou recenzí a konečný názor si samozřejmě každý po shlédnutí utvoří sám. Vezmeme-li však v potaz doslova fenomenální úspěch snímku, zdá se, že podobné pocity jako já, má drtivá většina diváků po celém světě. Film zabodoval na všech frontách, posbíral extrémně kladné recenze, spoustu ocenění a dosáhl neuvěřitelných tržeb, o kterých se před premiérou nemohlo zdát absolutně nikomu. V době, kdy přežití klasických kinosálů stojí převážně na úspěchu generické továrny jménem Disney, dokázali Tom Cruise a spol. přijít s osobitým akčním filmem, který nabízí vše, co lidé již od vzniku filmového umění vyžadují, včetně toho nejdůležitějšího, zábavy.
„Konec je nevyhnutelný Mavericku. Váš druh čelí vyhynutí.“
Tato replika se sice ve filmu vztahuje konkrétně na letce a jejich existenci v době bezpilotních letounů, nedokážu se však ubránit pocitu, jako by měla ještě jeden, hlubší význam. Týká se snad vymírající generace tvůrců, kteří do svých filmů ještě stále vkládají duši a srdce? Reflektuje mizející styl poctivé filmařiny upřednostňující natáčení v reálných podmínkách namísto zneužívání bezduchých digitálních efektů? Nebo naznačuje snad pomalu se blížící konec kariéry jedné z posledních skutečných „megastar“, samotného Toma Cruise?
„Možná ano, ale ne dnes!“
Krásně napsáno. Chtělo by to uveřejnit v nějakém časopise